11115861_965182356826643_7163011704933950189_n

Výročí úmrtí Jana Satorieho si připomněli v Čáslavi

Čáslav – 6. dubna jsme si připomněli výročí úmrtí, dnes již téměř zapomenutého čáslavského armádního generála, hrdiny Karpatsko – Dukelsko operace, Jana Satorieho.

Životopisné údaje jsou čerpány z knihy „Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945“, z archivu autora, z archivů Jiřího Prchala a Pavla Minaříka, ale především ze sbírek Městského muzea v Čáslavi. Díky laskavosti a vstřícnosti doktorky Drahomíry Novákové z čáslavského muzea tak budou zveřejněny dosud nepublikované fotografie generála Satorieho.

Jan Satorie se narodil 1.6.1894 v obci Podmoky mezi Čáslaví a Golčovem Jeníkovem (často jsou mylně uváděny Podmokly). Narodil se do rodiny drobného rolníka Josefa a jeho manželky Anny, rozené Kaňkové. V letech 1909–1913 byl studentem českého státního učitelského ústavu v Praze, kde odmaturoval. V září téhož roku nastoupil do zaměstnání jako výpomocný učitel na veřejné chlapecké škole v Praze, kde působil do konce roku 1914. Po vypuknutí první světové války byl odveden a zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. zeměbraneckému pluku v Čáslavi. Po vystrojení byl odeslán do školy pro důstojníky v záloze v Nových Benátkách a po jejím absolvování se vrátil zpět ke svému pluku, s nímž odešel jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl do ruského zajetí. Následně byl držen v zajateckých táborech, nejprve v Tambově a od dubna 1916 v Bobrově ve Voroněžské gubernii. Poté se přihlásil do čs. legií v Rusku a v zápětí byl odeslán do důstojnické školy v Borispolu a po jejím ukončení nastoupil službu u 8. čs. střeleckého pluku, kde poté působil až do návratu do vlasti. Zúčastnil se bojů s bolševiky, především obsazení Vladivostoku, dobytí Nikolska Ussurijského, srážek na řece Ussuri, krvavých bojů o Nižní Tagil.

Do svobodné vlasti dorazil po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Kanadu teprve 4.8.1920. V letech 1933 až 39 vykonával funkci velitele pěchotního učiliště. Po Mnichovu odešel do Francie, po bojové a ústupové anabázi divizní pěchoty do Velké Británie. Odtud na podzim roku 1944 odchází do Sovětského svazu, kde byl od ledna 1945 v hodnosti plukovníka velitelem 1. pěší brigády 1. československého armádního sboru. Na návrh košické vlády byl v dubnu 1945 ustanoven zástupcem velitele tohoto sboru, s nímž v květnu 1945 přijel do Prahy. Po válce byl přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky, s tím souvisí povýšení do hodnosti armádního generála.

Do výslužby odešel v roce 1952, zpočátku žil v rodišti své manželky v Habrech v okrese Havlíčkův Brod, odkud se později přestěhoval do Čáslavi. Zde prožil více než dvě následující desetiletí svého života. Bydlel v ulici Nazaret (dříve ulice Pionýrů), naproti dnešnímu sídlu Junáka. Byl jedním z mála armádních generálů v naší republice, jediným, který žil v Čáslavi. Zemřel 6.4.1985 v Praze, do vysokého věku organizoval besedy, především pro mládež. Jan Satorie „mladší“ je někdy omylem zaměňován za Jana Satorieho „staršího“. To byl ale divizní, později brigádní generál, který se narodil 13.5.1887 v Hostovlicích u Čáslavi a zemřel 30.4.1949 v Ostravě. Byl po něm pojmenován 157. záchranný prapor Armády České republiky v Hlučíně. Přestože se narodili nedaleko od sebe, nebyli příbuzní.

Lidskou stránku a schopnost empatie Jana Satorieho si uvědomíme při čtení pamětního listu židovských vojáků ze dne 29.8.1940, zaslaného prezidentovi E. Benešovi. V listu je po náboženské stránce popisována situace ve francouzském Agde. Jednalo se o nesplnění slibu židovským vojákům provádět židovské bohoslužby a slavit židovské svátky. Generál Satorie, přestože byl vyznání římskokatolického, umožni konání pravidelných židovských bohoslužeb v čítárně. Takovéto pochopení pro náboženské potřeby českých a slovenských židovských vojáků nebylo samozřejmé.

Hodnotit poválečné působení Jana Satorieho není jednoduché. Na jedné straně váleční hrdinové, především z východního odboje byli až adorováni, na druhé většina členů západního odboje byla kriminalizována, neprávem zavírána do nejtěžších káznic, mnozí nepřežili. Tento ostudný a nezasloužený osud potkal hlavně vojáky sloužící v Britském královském letectvu (RAF), kde sloužilo za druhé světové války celkem 2402 Čechů a Slováků. Mohl Jan Satorie, který byl až do roku 1952 ve vysokých pozicích, tomuto zabránit? V tvrdém stalinském režimu těžko, vzpomeňme na zinscenovaný monstrproces s údajným „protistátním a spikleneckým centrem“ v čele s Rudolfem Slánským, bylo vyneseno jedenáct trestů smrti. V souvislosti s probíhající kampaní proti sionismu a kosmopolitismu byla celá akce zaměřena výrazně antisemitsky a vzpomeňme, jak Jan Satorie umožnil bohoslužby židovským vojákům ve Francii. Z hrdiny mohl být v okamžiku zrádce národa, vždyť Rudolf Slánský byl do září 1951 generálním tajemníkem KSČ, v listopadu byl označen za spiklence a za rok byl popraven.

V této nelehké době se Jan Satorie snažil alespoň pomoci kamarádům legionářům, v jeho osobní korespondenci v čáslavském muzeu jsou o tom důkazy. Až tragikomicky působí dopis, v kterém ministr národní obrany Alexej Čepička žádá při odchodu do důchodu generála Satorieho o vrácení generálské uniformy, nebo o její zaplacení. Hodnotit působení Jana Satorieho v době normalizce není také jednoznačné. Už se pravděpodobně nedozvíme, jaký měl názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Co si asi myslel o skutečnosti, že potomci našich osvoboditelů z roku 1945 k nám vstoupili v roce 1968 jako okupanti? Nevíme. Rozhodně nepřerušil kontakty s ruskými spolubojovníky z druhé světové války, nebyl k tomu důvod. Generál Satorie byl osobním přítelem prezidenta Ludvíka Svobody, v čáslavském muzeu se zachovaly snímky z jejich setkávání. Jeho poválečné působení může vyznívat kontroverzně, možná byl normalizačním prosovětským režimem využíván k propagandistickým účelům. Není však známo, že by někomu ublížil, naopak pomáhal spolubojovníkům z druhé světové války a dokonce legionářům z války první, to už vyžadovalo osobní odvahu.

Činy Jana Satorieho za první a druhé světové války můžeme označit za hrdinské. Díky jeho statečnosti a statečnosti tisíců dalších vojáků východního, západního a domácího odboje nemluvíme ve střední a východní Evropě dnes německy, ale česky, slovensky, polsky, rusky, ukrajinsky….

Text Vladimír Havlíček, foto Městské muzeum Čáslav

11138523_965183070159905_7597927809436731729_n 11138623_965183466826532_3431107307334100984_n 11091458_965182666826612_6699297458176374812_n 10174899_965183656826513_5084742273238203626_n 11146524_965182616826617_4968414601345095407_n 11133668_965182646826614_6861892056793426409_n 11088337_965183536826525_7932425908402122963_n 11080898_965184323493113_4152078077765427114_n 11061242_965183736826505_1644303995782675110_n 11052881_965183680159844_3404085169449079343_n 11015094_965183153493230_419036697580893281_n 10433073_965184003493145_342233507223279691_n 10432943_965182540159958_1149024491364168413_n 1907610_965183683493177_219548137510392169_n 1526695_965182593493286_8275234463014373718_n 11115861_965182356826643_7163011704933950189_n

17

Bledule jarní kvetou u Chlumu na Čáslavsku

Chlum/Čáslavsko – Máte rádi bledule, které jsou spolu se sněženkami prvními posly jara? A víte, že naše prababičky jim říkali koukořička či koukořík? Tuto krásu najdete jihozápadně pod Chlumem u Nové Chraňbože, asi tři kilometry od Zbýšova.

Přírodní rezervace Velká a Malá Olšina byla v roce 1982 vyhlášena na pomezí okresů Havlíčkův Brod a Kutná Hora. Důvodem jejího vytvoření byl starý olšový porost s hojným výskytem bledule jarní. Rezervace má plochu téměř 40 hektarů. Právě v těchto dnech kvete bohatá populace bledulí v zachovalých společenstvech olšin, obklopených monokulturními porosty smrčin Chraňbožského lesa.

Bledule je jedna z prvních na jaře kvetoucích rostlin. Lze ji velmi dobře poznat podle velkého zvonkovitého bílého květu. Okvětní lísky zdobí žluté skvrnky, které jsou umístěny na okraji každého z nich. Květ je umístěn na bezlistém stvolu a vyrůstá z paždí toulce. Kolem něj vyrůstá několik úzkých sytě zelených listů s výraznou souběžnou žilnatinou. Plodem je třípouzdrá tobolka se semeny. Celá rostlina pak vyrůstá z podzemní cibule, do které se po odkvětu ukládají veškeré živiny. Kvete od února do dubna. Málokdo ví, že bledulky jsou, stejně jako sněženky, jedovaté. Jejich cibule obsahují jedovaté alkaloidy. Po požití cibulky byste mohli utrpět lehkou otravu projevující se zvracením, průjmem, silným sliněním a celkovou únavou.

Výlet do Chraňbožského lesa je velký zážitek, lokality takového rozsahu a významu se v České republice nechají spočítat na prstech jedné ruky. Při dech beroucím až pohádkovém pohledu nezapomeňme, že bledule jsou chráněným druhem a při přenesení na zahrádku se neujmou, na rozdíl od vyšlechtěných kultivarů, zakoupených v zahradnictví.

Vladimír Havlíček

25 16 DSCN3211      10

2

Profesor Ondřej Felcman přednášel v Čáslavi o „pražském jaru“

Čáslav – Ondřej Felcman přednášel na pozvání Muzejního a vlastivědného spolku „Včely Čáslavské“ na téma Pražské jaro a československý parlament“. Akce se uskutečnila ve spolupráci s Městským muzeem a knihovnou Čáslav na Nové scéně čáslavského Dusíkova divadla.

Prof. PhDr. Ondřej Felcman, CSc. je historik a učitel působící na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Specializuje se na novodobé československé dějiny, v současné době je jedním z předních znalců této problematiky. V přednášce seznámil posluchače se svým bádáním o úloze Národního shromáždění v období „pražského jara“. Pozornost věnoval také významným osobnostem roku 1968, které se na činnosti parlamentu podíleli.

Profesor Felcman popsal období „pražského jara“, při kterém došlo k politickému uvolnění v komunistickém Československu. Toto období začalo v prosinci roku 1967, pokračovalo zvolením Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa v lednu následujícího roku a skončilo okupací 21. srpna 1968. A právě v tomto období, nazývaném také „obrodný proces“ tehdejší, dnešní terminologií řečeno parlament, sehrál významnou roli. Připomeňme zákony o rehabilitaci obětí brutálních komunistických procesů z padesátých let, nevídané odvolání ministra nebo zvolení reformisty Josefa Smrkovského do čela parlamentu. Ale nejodvážnějším činem bylo odvolání všemocného a neoblíbeného prezidenta Antonína Novotného a následné zvolení Ludvíka Svobody. A právě zvolení generála Svobody, národem oblíbeného legionáře z první a hrdiny z druhé světové války, bylo signálem návratu demokracie. Při prvních svobodných volbách po dvaceti letech, za masové podpory národa, dostal 282 hlasů z 288. Profesor Felcman na tento den, tedy 30. březen 1968 vzpomíná: „Přestože jsem byl teprve sedmnáctiletý kluk, utkvěla mi v hlavě jedna vzpomínka. Paní Ireny Svobodové, manželky Ludvíka Svobody, se novináři ptali, co uvaří manželovi k obědu. A ona řekla – no přeci sekanou s bramborovou kaší! Chápali jsme to jako symbol, že skončilo papalášství a nastaly normální časy.“

Lidé si při „pražském jaru“ užívali závan svobody ve všech oblastech života. Ve filmu, v hudbě, v módě, v cestování, v politice. Bohužel netušili, že se blíží jedno z nejtragičtějších období pro český a slovenský národ. 21. srpen 1968 a zrada přátel. A následné období tzv. normalizace, kdy se k moci dostali ne schopní, ale „všehoschopní“. Ale to už je na jinou přednášku. A na závěr dobrá zpráva: „Profesor Ondřej Felcman slíbil další přednášku v Čáslavi!“

Vladimír Havlíček

4  DSCN3144 DSCN3136      DSCN3135