Archiv pro rubriku: Historie

„Čáslavská privilegia“ slaví kulatiny

„Čáslavská privilegia“, to jsou nejstarší zachované listiny nevyčíslitelné hodnoty, které měly vliv na rozvoj královského města Čáslavi. A právě dvě ze čtyř privilegií mají „kulatiny“. 550 a 630 roků od jejich vydání českými králi, to už je pořádný důvod k oslavě a především k jejich připomenutí.

A to měla „Čáslavská privilegia“ namále! Při historicky největším čáslavském požáru v roce 1522 padlo ohni za oběť téměř celé město. V této době byly požáry ve více či méně dřevěných městech běžné, ale tento byl nejtragičtější. A když se osvícení čáslavští radní měli během několika minut rozhodnout, co zachránit, rozhodnutí jednoznačně padlo na privilegia. A díky tomuto prozíravému rozhodnutí si tyto listiny můžeme dodnes prohlížet. Jejich význam pro Čáslav je tak velký, že bychom je mohli srovnat snad jenom s významem korunovačních klenotů pro Českou republiku. A to je důvod, proč jsou uloženy na bezpečném místě, konkrétně ve Státním okresním archivu v Kutné Hoře. Při oslavách 750 výročí založení města Čáslavi byla privilegia na jeden den zapůjčena Městskému muzeu Čáslav. A čáslavské muzeum je za zvýšených bezpečnostních opatření vystavilo ve výstavní síni na náměstí Jana Žižky z Trocnova. Díky vstřícnosti pracovníků archivu a muzea mohl originály privilegií nafotit autor tohoto článku.

A nyní můžeme představit slavné a vzácné „jubilantky“. 630 let slaví listina krále Václava IV. z 11. srpna 1386, která osvobozuje město Čáslav a jeho měšťany na tři léta, počínající nejbližším svátkem svatého Havla, od placení sta kop grošů ročně z královské berně.

550 let slaví listina krále Jiřího z Poděbrad z 1. listopadu 1466, která potvrzuje purkmistrům, radním, přísežným a celé obci města Čáslavi privilegia svých předchůdců, především právo jihlavské a listinu Václava IV. z roku 1398 a privilegia Jana, Karla, Václava, Zikmunda a Ladislava.

A pro úplnost si připomeňme další dvě vystavená privilegia. Tím úplně nejstarším a nejvzácnějším dokumentem je privilegium krále Jana Lucemburského ze 4. srpna 1341, kterým uděluje městu Čáslavi a jeho měšťanům právo trhu. Od tohoto roku se každoročně první neděli po svátku Nanebevzetí Panny Marie, tzn. 15. srpna, konal na čáslavském rynku jarmark. Privilegium je ztvrzeno jezdeckou pečetí na hedvábné žlutozelené šňůře.

Druhým nejstarším dokumentem je listina z 12. listopadu 1359, kterou český král Karel IV. ustanovuje, že prodá-li kdokoli z měšťanů a obyvatel města Čáslavi dům, pole nebo jiný nemovitý majetek, který vzdá na zahájeném soudu před rychtářem, staršími a přísežnými města a nový nabyvatel jej drží rok a den ode dne vzdání, nemůže takový majetkový převod již být nikým napaden. Je stvrzena majestátní císařkou pečetí na pergamenovém proužku.

Připomínejme si naši historii a buďme na ni hrdí. Výročí vydání „Čáslavských privilegií“ se k tomu přímo nabízí. Naši předci si významu privilegií vážili a tyto čtyři listiny opatrovali přes půl tisíciletí jako „oko v hlavě“. A při požárech, nejen při tom největším v roce 1522, pro jejich záchranu neváhali riskovat životy. „Čáslavská privilegia“ ovlivnila životy lidí nejen v Čáslavi, ale v celém regionu. Bez nich by nebyl zdaleka možný rozvoj Čáslavska, k jakému od jejich vydání došlo. Tím, že si připomínáme odkazy našich předků, ukazujeme, že si vážíme jejich práce, skutků a že si také vážíme sami sebe.

Vladimír Havlíček

z25 DSCN7061 DSCN7029 30 25 20 15 5

1

Před 105 lety byla nalezena tzv. „Čáslavská destička“

4Čáslav – 21. listopadu uplynulo 105 roků od nalezení ostatků Jana Žižky v děkanském kostele sv. Petra a Pavla. To je ale známá historie, na kterou jsou Čáslavané patřičně hrdí, my si však připomeneme jinou událost, která následovala po nalezení ostatků. Jedná se o tzv. „Čáslavskou destičku“, jejíž nález bychom dnes označili jako kontroverzní, ovšem v roce 1910 byl pokládán za tragický. Dodnes je tento nález určitým způsobem tabuizován a na rozdíl od historických padělků nazývaných „Rukopis Zelenohorský a Královédvorský“ (falza, která glorifikovala českou historii), se s ním nesetkáme snad v žádné učebnici dějepisu.

Nejdříve se podívejme na historická fakta. Žižkovy ostatky byly podle dochovaných zpráv nejdříve slavnostně pohřbeny v Hradci Králové v chrámu sv. Ducha. Za nejasných okolností byly ale tajně převezeny do Čáslavi a zde pohřbeny v kostele sv. Petra a Pavla. Později byl k poctě pořízen tesaný náhrobek a po nějaké době byly poblíž umístěny údajné relikvie – palcát a kamenný talíř, ze kterého hejtman jídával. Náhrobek byl v roce 1623 na rozkaz kutnohorského mincmistra Viléma z Vřesovic zničen, přičemž v něm ale nebyly nalezeny žádné pozůstatky. Roku 1631 horlivý páter Gramsci v kostele nalezl údajné Žižkovy kosti, dal je veřejně spálit a popel rozptýlit do vzduchu na čáslavském náměstí, aby bylo jasné, že ani ta nejmenší památka nezůstala na tak krutého tyrana.

Při rekonstrukci kostela 21. listopadu 1910 bylo zedníky nalezeno nejdříve několik kostí s kalvou v zazděném výklenku v podvěžní mariánské kapli. Avšak za několik dní byla v téže kapli, avšak v protilehlém výklenku, nalezena zpráva na deskách staré knihy: „Ossa incliti ducis Bohemiae Joannis Žižka in muro aversaris claudestine asservantur“ (Kosti slavného vůdce českého Jana Žižky v protější zdi tajně se chovají). Nález zedníci neprodleně ohlásili na faře i na radnici a do kostela dorazil starosta města, městský archivář a další lidé. Následně z Prahy do Čáslavi přijela archeologická komise Akademie věd. Ředitel Zemského archivu v Praze Vojtěch Nováček, rovněž člen komise, záhy vyděsil čáslavskou radnici. Když si prohlédl onu údajně starobylou cedulku s latinským nápisem, prohlásil: „Pánové, tato destička jest pět dní stará!“ A dále dodal: „Nápis je psaný ocelovým perem a zcela novým inkoustem. Původce nápisu byl člověk, který nemá ani potuchy o latině, natož o historii. Kousek, který neznámý místní patriot provedl, nelze nazvati, leč trestuhodnou hloupostí.“

Jak se později zjistilo, autorem naivního falza na destičce byl místní učitel a c. k. konzervátor V. V. Jeníček. Jeho písmo bylo dokonce soudně zkoumáno a byla zjištěna podobnost s rukopisem na podvržené tabulce. Padělatel psal skutečně ocelovým perem a moderní tuší.

A proč byl nález falešné destičky pokládán za tragédii? Jednoduše. Psal se rok 1910 a do konce Rakouska – Uherska bylo ještě osm roků. Rakouští úředníci nestáli o žádné objevy, které by probouzely vlastenectví, češství. Takže se jim náramně hodila falešná destička, která vrhala špatné světlo na celý objev ostatků. Dobový tisk uvádí: „K Čáslavi se obrátila pozornost celého národa. Radost Čáslavských byla však zkalena, když několik dní po nálezu byla nalezena v téže kapli, avšak v protilehlém výklenku, smutně proslulá destička, na níž neobratný falzátor, chtěje asi obrátiti k nálezu zvýšenou pozornost napsal, že kosti jsou skutečně ostatky slavného husitského vojevůdce.“ Výstižně situaci popsal nestor českého muzejnictví doktor Kliment Čermák: „Byly to dni krásné, avšak vtroušením falsifikátu nemotorného, poškozena skvělá památka našeho národního hrdiny k lítosti všech vlastenců.“ A dále dodává: „Chtěl-li pachatel prospěti věci, nezdařilo se mu to, naopak způsobil, že mnozí, o věci dobře neinformovaní, se počali dívati na nález s jistou nedůvěrou a skepsí.“ Později tuto událost objektivně uzavřel profesor M. Bartoš slovy: „Destička nemá žádného významu, poněvadž byla podstrčena do podvěžní kaple teprve několik dní po nálezu ostatků a nemá tedy s vlastním nálezem naprosto žádné spojitosti.“ Leč zrnko nedůvěry bylo zaseto na dlouhé roky.

A co říci závěrem? Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, říká přísloví. A to přesně platí na případ falešné čáslavské destičky. Učitel V. V. Jeníček byl vzdělaný a oblíbený člověk, řada jeho historických prací je dodnes respektována, což potvrzuje například loňská přednáška „Včely Čáslavské“ o jeho osobě. Avšak ve svém zápalu se v dobré víře pokusil o podvod, který měl nedozírné následky. Buďme však schovívaví k tomuto vlastenci a čáslavskému patriotovi a místo tabuizování tohoto případu si vezměme poučení. A to by mohlo znít: „Nepřikrášlujme historii, nefalšujme historii, pravda si stejně jako potůček najde svojí cestičku.“

Vladimír Havlíček

2 5 25 12 10 9 20 11

1655843_751123714899176_1188354469_n

Ladislav Gzela, čáslavský rodák

Před 107 lety se v Čáslavi narodil herec výrazných, spíše však malých rolí, Ladislav Gzela.

Ladislav Gzela se narodil 20. února 1907, zemřel 7. dubna 1984 v Praze. Dlouhou dobu se ani nevědělo, kdy herec zemřel. Nakonec se zjistilo, že zemřel 7. dubna 1984 v Praze, ve věku sedmasedmdesáti let. Za sebou má přes osmdesát malých a epizodních, často i anonymních roliček a rolí ve snímcích režisérů Otakara Vávry, Karla Steklého, Martina Friče, Františka Vláčila, Věry Chytilové, Karla Zemana, Oldřicha Lipského, Jiřího Krejčíka, Karla Kachyni, Antonína Kachlíka a dalších.

Jeho jevištní začátky jsou spjaty s brněnskými scénami Dětské divadlo a České národní divadlo. Okupaci strávil v Beskydském divadle a po válce přešel z Kladenského Městského divadla do Burianova souboru D 48, respektive Armádního uměleckého divadla, kde působil až do odchodu na odpočinek. Díky svému charakteristickému zjevu se nejlépe hodil do rolí dělníků a lidiček z nižších sociálních vrstev, různorodých charakterů. Všechny tyto své kreace umocňoval zejména ostře řezaným obličejem, jenž byl ozdoben plnovousem.

Už jeho první film, role nezaměstnaného muže v sociálním dramatu E. F. Buriana Chceme žít, předznamenala typ postav, jaké až do počátku 80. let vytvořil ve více než osmdesáti filmech. Nejčastěji se objevoval v epizodních rolích dělníků a řemeslníků (Případ Dr. Kováře, Olověný chléb, Vlčí jáma, Vyšší princip, Pochodně, Začít znova), hostinských (Můj přítel Fabián, Ztracená stopa, Deváté jméno), trafikantů (Probuzení, Atentát), lesníků (Chlap jako hora, Pověst o stříbrné jedli). Vyzkoušel si i různé vojenské role v historických filmech (Psohlavci, Ztracenci, Proti všem, Bláznova kronika). Naposledy si zahrál starého muže v komedii Věry Chytilové Kalamita. Na obrazovce ho diváci mohli vidět v seriálech Klapzubova jedenáctka a Hříšní lidé Města pražského a ve východoněmeckém Hotel Poland und seine Gäste/Hotel Poland a jeho hosté, ale zahrál si také v televizním filmu Žena pro hrdinu a minisérii Bohemia, můj osud.

V letech 1967 – 1976 pravidelně hostoval v činohře Národního divadla v Praze a ojediněle taky v Divadle E. F. Buriana a v dalších. Hrál v divadelních inscenacích Z jednoho krajíce (Balda), Král Lear (lékař), Figarova svatba (Bazillo), Zlatá kniha lásky (Fjodor), Hra o lásce a smrti (Crapart), Žebrácká opera (Brown), Měšťák šlechticem (učitel šermu), Hrátky s čertem (Belial a Hubert), Don Juan (hrabě Sandris), Rasputin (Tatar), Bílá nemoc (zahraniční profesor), Na pravici Boha otce (starý muž), Maškaráda (hráč a host), Matka Kuráž a její děti (střelec), Boře (metař), Strýčkův sen (služebný), Tvrdohlavá žena (Kohoutek), Zkrocení zlé ženy (modista), Třetí zvonění (velitel hasičů).

S filmem přišel poprvé do styku až po svém příchodu do Prahy a zásluhou E. F. Buriana – v jeho filmu Chceme žít (nezaměstnaný). Z dalších filmů 50. let si uveďme Případ Dr. Kováře (dělník), Anna proletářka (Bouzek), Výstraha (poslanec), Můj přítel Fabián (hostinský), Olověný chléb (dělník Josef), Stříbrný vítr (manžel), Cirkus bude! (divák), Byl jednou jeden král (hrnčíř), Psohlavci (setník), Jan Žižka (voják), Ztraceni (husar), Proti všem (hejtman), Labakan (trhovec), Vlčí jáma (polír), Padělek (člen bandy), O věcech nadpřirozených (muž na policii), Tři přání (člen komise), Romeo, Julie a tma (soused), Mstitel (opilec) nebo Probuzení (trafikant).

Dále byl havířem Kazimourem (První parta), sladovnickým (Dařbuján a Pandrhola), lesníkem (Černá sobota), železničářem (Vyšší princip), vězněm (Přežil jsem svou smrt), průvodčím (Horoucí srdce), prchajícím mužem (Spanilá jízda), hostinským (Deváté jméno), cestujícím (Čintamani & podvodník), hudebníkem (Limonádový Joe aneb koňská opera), trafikantem (Atentát), stráží (Bláznova kronika), Jakubem (Údolí včel), vesničanem (Noc nevěsty), strýčkem (Happy end), malířem (Pražské noci), sluhou (Slasti otce vlasti), chalupníkem (Den sedmý – osmá noc), žebrákem (Kladivo na čarodějnice) i námořníkem (Na kometě).

V 70. a 80. létech se objevil ve snímcích Svatby pana Voka (purkmistr), Velká neznámá (starý slepec), Velikonoční dovolená (strýc), Tajemství velikého vypravěče (zastavárník), Pověst o stříbrné jedli (hajný), Robinsonka (flašinetář), Motiv pro vraždu (vrátný ve svobodárně), Profesoři za školou (myslivec), Osvobození Prahy (stařík na Staroměstském náměstí po osvobození), Náš dědek Josef (myslivec Maděrič), Jeden stříbrný (pan starosta), Bouřlivé víno (host v hostinci), Kalamita (starý muž) nebo Skandál v Gri baru (otrhanec).

Spolupracoval rovněž s rozhlasem a televizí (inscenace Žena pro hrdinu a seriály Klapzubova jedenáctka a Hříšní lidé města pražského) a několikrát také s východoněmeckou filmovou a televizní produkcí (Beethoven / Beethoven – Tage aus einem leben nebo Bohemia, můj osud).

Přestože byl Ladislav Gzela herec epizodních rolí, patří neodmyslitelně k naší kultuře, k našemu divadlu a filmu a stojí za to si připomenout jeho dílo, na které Čáslaváci rozhodně nezapomenou.

Vladimír Havlíček

1004977_751123768232504_922480497_n 1010111_751374698207411_1370249969_n 1012549_751123681565846_987155319_n 1451467_751123648232516_1504289196_n 1661834_751123721565842_538503108_n 1979511_751123641565850_320120936_n