Archiv autora: Vladimír Havlíček

Pozvánka - gen. Moravec

Bude pokřtěna kniha o čáslavském rodákovi Františku Moravcovi

Čáslav/Přerov – Kniha o čáslavském rodákovi Františku Moravcovi, autorovi plánu atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, bude slavnostně pokřtěna 28. dubna na zámku v Přerově.

Autorem je Jaroslav Skopal, „fanda“ do historie, renesanční člověk a také aktivní činovník Sokola. Kniha bude obsahovat nejen dosud nezveřejněné informace, které autorovi poskytla Moravcova rodina, ale také velké množství fotografií a vzpomínky generálova synovce Václava Moravce mladšího, který žije v Chotusicích u Čáslavi. Role kmotrů se zhostí generálova vnučka Anita Moravec Gard, která žije ve Spojených státech, dále praneteř Marta Šenkapounová z Chotusic u Čáslavi a primátor města Přerova Vladimír Puchalský.

Na křest jsou zváni nejen Čáslaváci a Čáslavačky, ale všichni milovníci historie. A jestli nemáte čas nebo je Přerov příliš vzdálený? Nevadí, my vám přineseme reportáž, čáslavský hrdina, generál Moravec, si to zaslouží!

Vladimír Havlíček

Generál František Moravec na dobovém snímku s kolegy. 1922, park v Plzni, Vlasta a František Moravcovi s dcerou Tatianou F. Moravec s E. Benešem 1936 výlet na Šumavu, zleva František Moravec, Tatiana, medvěd, manžel babiččiny sestry pan Formánek, Hana, Libuše Formánková a její dva synové Pavel a Vilém Generál František Moravec se svými spolupracovníky ve Velké Británii. František Moravec, mjr. Harold Gibson, Alois Čáslavka, Benešův tajemník Prokop Drtina, Edvard Beneš, Sergej Ingr a Jaromír Smutný František Moravec se svými spolupracovníky ve Velké Británii, zleva Václav Sláma, Vladimír Cigna, Josef Bartík, František Moravec a Emil Strankmüller.Generál František Moravec v době před II. světovou válkou.

11

Petr Čornej přednášel v Čáslavi o pražské univerzitě

Čáslav – „Život na pražské předhusitské univerzitě“ bylo tématem přednášky profesora Petra Čorneje. Přednášku zorganizoval na Nové scéně čáslavského Dusíkova divadla Muzejní a vlastivědný spolek „Včela Čáslavská“, ve spolupráci s Městským muzeem a knihovnou Čáslav.

Pražskou univerzitu založil český a římský král Karel IV. listinou ze 7. dubna 1348 jako první z vysokých učení na sever od Alp a na východ od Paříže. Univerzita Karlova tak náleží k starým evropským univerzitám. Původně byla rozdělena na část českou a německou. Na německé působil např. profesor Albert Einstein, na české např. profesor Tomáš G. Masaryk.

Starosta spolku doktor Filip Velímský přivítal profesora Čorneje jako „starého“ známého, vždyť přednášel v Čáslavi již podesáté! Vystoupení bylo věnováno letošnímu kulatému výročí založení pražské univerzity, později pojmenované jako Karlova. Profesor popsal situaci nejen při založení prvního vysokého učení v českých zemích před 670 lety, ale také každodenní život studentů a učitelů, dále přiblížil způsob středověké výuky a poodhalil život na tehdejších kolejích. V neposlední řadě představil zapomenuté, leč evropsky významné učence, kteří vyučovali na pražské univerzitě.

Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc., se narodil roku 1951 v Praze. Po maturitě na Střední vzdělávací škole absolvoval historii a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako odborný asistent, vědecký pracovník a později jako zástupce ředitele v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V roce 1991 zahájil pedagogickou dráhu. Je autorem a spoluautorem řady vědeckých monografií, popularizačních prací i učebních textů. Předmětem jeho odborného zájmu jsou dějiny a historiografie pozdního středověku.

A nebyl by to Petr Čornej, kdyby nepoukázal alespoň na jednu záhadu. Již přes sedmdesát let totiž probíhá pátrání po ztracených insigniích Karlovy univerzity. Univerzitní žezla, medaile, zakládací listiny a archiválie zmizely na konci druhé světové války. Kam se poděly sedm set let staré symboly, patřící k imatrikulacím a promocím? Poslední stopa je zaznamenána ve vlaku, který byl bombardován americkým letectvem v Plzni. Objeví se někdy někde na aukci? Nebo jsou nenávratně zničeny?

Petr Čornej si získal přízeň odbornými znalostmi a poutavým a neformálním přednesem. A dobrá zpráva pro čáslavské publikum: „Profesor slíbil další přednášku v Čáslavi!“

Vladimír Havlíček

1 5 DSCN3765 8

11115861_965182356826643_7163011704933950189_n

Výročí úmrtí Jana Satorieho si připomněli v Čáslavi

Čáslav – 6. dubna jsme si připomněli výročí úmrtí, dnes již téměř zapomenutého čáslavského armádního generála, hrdiny Karpatsko – Dukelsko operace, Jana Satorieho.

Životopisné údaje jsou čerpány z knihy „Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945“, z archivu autora, z archivů Jiřího Prchala a Pavla Minaříka, ale především ze sbírek Městského muzea v Čáslavi. Díky laskavosti a vstřícnosti doktorky Drahomíry Novákové z čáslavského muzea tak budou zveřejněny dosud nepublikované fotografie generála Satorieho.

Jan Satorie se narodil 1.6.1894 v obci Podmoky mezi Čáslaví a Golčovem Jeníkovem (často jsou mylně uváděny Podmokly). Narodil se do rodiny drobného rolníka Josefa a jeho manželky Anny, rozené Kaňkové. V letech 1909–1913 byl studentem českého státního učitelského ústavu v Praze, kde odmaturoval. V září téhož roku nastoupil do zaměstnání jako výpomocný učitel na veřejné chlapecké škole v Praze, kde působil do konce roku 1914. Po vypuknutí první světové války byl odveden a zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. zeměbraneckému pluku v Čáslavi. Po vystrojení byl odeslán do školy pro důstojníky v záloze v Nových Benátkách a po jejím absolvování se vrátil zpět ke svému pluku, s nímž odešel jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl do ruského zajetí. Následně byl držen v zajateckých táborech, nejprve v Tambově a od dubna 1916 v Bobrově ve Voroněžské gubernii. Poté se přihlásil do čs. legií v Rusku a v zápětí byl odeslán do důstojnické školy v Borispolu a po jejím ukončení nastoupil službu u 8. čs. střeleckého pluku, kde poté působil až do návratu do vlasti. Zúčastnil se bojů s bolševiky, především obsazení Vladivostoku, dobytí Nikolska Ussurijského, srážek na řece Ussuri, krvavých bojů o Nižní Tagil.

Do svobodné vlasti dorazil po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Kanadu teprve 4.8.1920. V letech 1933 až 39 vykonával funkci velitele pěchotního učiliště. Po Mnichovu odešel do Francie, po bojové a ústupové anabázi divizní pěchoty do Velké Británie. Odtud na podzim roku 1944 odchází do Sovětského svazu, kde byl od ledna 1945 v hodnosti plukovníka velitelem 1. pěší brigády 1. československého armádního sboru. Na návrh košické vlády byl v dubnu 1945 ustanoven zástupcem velitele tohoto sboru, s nímž v květnu 1945 přijel do Prahy. Po válce byl přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky, s tím souvisí povýšení do hodnosti armádního generála.

Do výslužby odešel v roce 1952, zpočátku žil v rodišti své manželky v Habrech v okrese Havlíčkův Brod, odkud se později přestěhoval do Čáslavi. Zde prožil více než dvě následující desetiletí svého života. Bydlel v ulici Nazaret (dříve ulice Pionýrů), naproti dnešnímu sídlu Junáka. Byl jedním z mála armádních generálů v naší republice, jediným, který žil v Čáslavi. Zemřel 6.4.1985 v Praze, do vysokého věku organizoval besedy, především pro mládež. Jan Satorie „mladší“ je někdy omylem zaměňován za Jana Satorieho „staršího“. To byl ale divizní, později brigádní generál, který se narodil 13.5.1887 v Hostovlicích u Čáslavi a zemřel 30.4.1949 v Ostravě. Byl po něm pojmenován 157. záchranný prapor Armády České republiky v Hlučíně. Přestože se narodili nedaleko od sebe, nebyli příbuzní.

Lidskou stránku a schopnost empatie Jana Satorieho si uvědomíme při čtení pamětního listu židovských vojáků ze dne 29.8.1940, zaslaného prezidentovi E. Benešovi. V listu je po náboženské stránce popisována situace ve francouzském Agde. Jednalo se o nesplnění slibu židovským vojákům provádět židovské bohoslužby a slavit židovské svátky. Generál Satorie, přestože byl vyznání římskokatolického, umožni konání pravidelných židovských bohoslužeb v čítárně. Takovéto pochopení pro náboženské potřeby českých a slovenských židovských vojáků nebylo samozřejmé.

Hodnotit poválečné působení Jana Satorieho není jednoduché. Na jedné straně váleční hrdinové, především z východního odboje byli až adorováni, na druhé většina členů západního odboje byla kriminalizována, neprávem zavírána do nejtěžších káznic, mnozí nepřežili. Tento ostudný a nezasloužený osud potkal hlavně vojáky sloužící v Britském královském letectvu (RAF), kde sloužilo za druhé světové války celkem 2402 Čechů a Slováků. Mohl Jan Satorie, který byl až do roku 1952 ve vysokých pozicích, tomuto zabránit? V tvrdém stalinském režimu těžko, vzpomeňme na zinscenovaný monstrproces s údajným „protistátním a spikleneckým centrem“ v čele s Rudolfem Slánským, bylo vyneseno jedenáct trestů smrti. V souvislosti s probíhající kampaní proti sionismu a kosmopolitismu byla celá akce zaměřena výrazně antisemitsky a vzpomeňme, jak Jan Satorie umožnil bohoslužby židovským vojákům ve Francii. Z hrdiny mohl být v okamžiku zrádce národa, vždyť Rudolf Slánský byl do září 1951 generálním tajemníkem KSČ, v listopadu byl označen za spiklence a za rok byl popraven.

V této nelehké době se Jan Satorie snažil alespoň pomoci kamarádům legionářům, v jeho osobní korespondenci v čáslavském muzeu jsou o tom důkazy. Až tragikomicky působí dopis, v kterém ministr národní obrany Alexej Čepička žádá při odchodu do důchodu generála Satorieho o vrácení generálské uniformy, nebo o její zaplacení. Hodnotit působení Jana Satorieho v době normalizce není také jednoznačné. Už se pravděpodobně nedozvíme, jaký měl názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Co si asi myslel o skutečnosti, že potomci našich osvoboditelů z roku 1945 k nám vstoupili v roce 1968 jako okupanti? Nevíme. Rozhodně nepřerušil kontakty s ruskými spolubojovníky z druhé světové války, nebyl k tomu důvod. Generál Satorie byl osobním přítelem prezidenta Ludvíka Svobody, v čáslavském muzeu se zachovaly snímky z jejich setkávání. Jeho poválečné působení může vyznívat kontroverzně, možná byl normalizačním prosovětským režimem využíván k propagandistickým účelům. Není však známo, že by někomu ublížil, naopak pomáhal spolubojovníkům z druhé světové války a dokonce legionářům z války první, to už vyžadovalo osobní odvahu.

Činy Jana Satorieho za první a druhé světové války můžeme označit za hrdinské. Díky jeho statečnosti a statečnosti tisíců dalších vojáků východního, západního a domácího odboje nemluvíme ve střední a východní Evropě dnes německy, ale česky, slovensky, polsky, rusky, ukrajinsky….

Text Vladimír Havlíček, foto Městské muzeum Čáslav

11138523_965183070159905_7597927809436731729_n 11138623_965183466826532_3431107307334100984_n 11091458_965182666826612_6699297458176374812_n 10174899_965183656826513_5084742273238203626_n 11146524_965182616826617_4968414601345095407_n 11133668_965182646826614_6861892056793426409_n 11088337_965183536826525_7932425908402122963_n 11080898_965184323493113_4152078077765427114_n 11061242_965183736826505_1644303995782675110_n 11052881_965183680159844_3404085169449079343_n 11015094_965183153493230_419036697580893281_n 10433073_965184003493145_342233507223279691_n 10432943_965182540159958_1149024491364168413_n 1907610_965183683493177_219548137510392169_n 1526695_965182593493286_8275234463014373718_n 11115861_965182356826643_7163011704933950189_n