Archiv pro měsíc: Květen 2017

1 Fotografie Miloše Minky Eisnera z Čáslavi před rokem 1940

Václav Moravec z Čáslavi vzpomíná na Minku Eisnera

V červnu si připomínáme výročí deportace Židů  nejen z Čáslavi do Terezína. Na tyto smutné události a především na svého kamaráda zavzpomínal pan Václav Moravec z Čáslavi.

Během druhé světové války bylo zavražděno téměř 80 tisíc Židů z českých zemí. Většina z nich byla deportována do terezínského ghetta a odtud do vyhlazovacích táborů. Čáslavští Židé byli do Terezína deportováni z kolínského shromaždiště, přeživších zbylo pouze několik.

Jednou z nešťastných rodin byli Eisnerovi. Ti přišli do Čáslavi po vyhlášení Mnichovské dohody o odstoupení pohraničí. V Čáslavi bydleli v ulici 28. října čp. 490. Doktor Eisner zde měl také ordinaci.

Pan Václav Moravec na předválečné období vzpomíná: „V té době se do vily téměř proti nám nastěhovala rodina MUDr. Eisnera. Přistěhovali se z okupovaného Růžodolu u Liberce, kde byl MUDr. Eisner mimo jiné i starostou Sokola.“ A pokračuje ve vyprávění: „Eisnerovi měli tři děti. Nejstarší byl Jiří, prostřední Miloš byl se mnou stejně starý, říkali jsme mu Minka. Nejmladší byla Heda. Minka začal chodit na gymnáziu do naší třídy.“ O velkém kamarádství s Minkou Václav Moravec vypráví: „Skamarádili jsme se a denně byl Minka u nás, nebo já u Eisnerů. Zvlášť se mně líbilo, když Jirka s Minkou hráli na klavír čtyřručně Slovanské tance Antonína Dvořáka.“

MUDr. Eisner si v Čáslavi otevřel ordinaci, kterou však po vzniku Protektorátu nemohl pro židovský původ dlouho provozovat. Ani děti nemohly pro židovský původ navštěvovat školu a židovské obyvatelstvo muselo začít nosit označení Davidovou hvězdou. Na tu dobu Václav Moravec nerad vzpomíná: „V té době onemocněla paní Eisnerová nádorem na mozku a zemřela. Pohřbu se zúčastnilo málo lidí, vesměs členové židovské komunity a já. Pohřeb jsem fotografoval.“ Jistě, lidé měli strach, ale díky statečnosti pana Moravce se nám zachovaly fotografie z této smutné události.

Krátce po pohřbu pokračovala tragédie rodiny a celé čáslavské diaspory. MUDr. Eisner byl zatčen gestapem a skončil v Terezíně. K tomu se váže vzpomínka Václava Moravce: „Po válce mi tatínek vyprávěl, že když byl vězněn v Terezíně, viděl, jak MUDr. Eisnera vezli na káře mrtvého. Bachař ho umlátil k smrti.“ A dále pokračuje ve vyprávění: „O děti se pak starali prarodiče Eisnerovi. V roce 1942 děti odjely s transportem do Terezína a pak do některého vyhlazovacího tábora, odkud se již nevrátily.“ Pan Moravec se ještě léta snažil zjistit, kde jeho kamarád Minka ukončil svůj život. Obrátil se i na Židovské muzeum, ale odpověď zněla: „nic se nepodařilo zjistit“. Takový byl konec kamaráda a jeho rodiny.

Co dodat závěrem? Historii nelze změnit. Lze se z ní ale poučit. A to bylo také cílem našeho povídání s pamětníkem Václavem Moravcem. Jen pro úplnost musíme dodat, že tatínek pana Moravce byl čáslavský lékárník Václav Moravec st. Ten byl zatčen za členství v odbojové organizaci Národní obranný svaz, která byla součástí vojenské organizace Obrana národa. Za obstarávání léků rodinám vězněných odbojářů byl zatčen a vězněn v německých věznicích v Griebo a Halle. A strýcem Václava Moravce byl generál František Moravec, který vymyslel plán na likvidaci Reinharda Heydricha.

Děkujeme panu Moravcovi za poskytnuté fotografie a za vyprávění, které nás nutí k zamyšlení.

Text Vladimír Havlíček, foto Václav Moravec

6 Fotografie z pohřbu Hedy Eisnerové 3 Fotografie z pohřbu Hedy Eisnerové

Generál František Moravec v době amerického exilu.

Generál František Moravec z Čáslavi, autor plánu na odstranění Heydricha, byl statečným člověkem…

O tom, že čáslavský rodák, generál František Moravec byl autorem plánu na odstranění zastupujícího říšského protektora obergruppenführera SS Reinharda Heydricha, jsme již psali.

Psali jsme také, že byl člověkem na jedné straně zásadovým, ale také přísným, nekompromisním, až přehnaně sebevědomým. Ale bez těchto vlastností, které máme potvrzené z několika zdrojů, by jistě nemohl aktivně bojovat ve všech třech odbojích.

A že si ho jeho spolubojovníci vážili, nám potvrdila vnučka jeho bratra, paní Marta Šenkapounová z Čáslavi. Poskytla nám dokumenty, které dosud nebyly zveřejněny. Dokumenty komentuje: „Ne všichni spolupracovníci a podřízení ho viděli tak negativně. Vybrala jsem pár ukázek z přání k 70. narozeninám a kousek z dopisu Václava Modráka.“

Ale dejme slovo paní Šenkapounové, která nám poskytla úryvky dopisů, některé přeložené z angličtiny. A mimochodem, v srpnu přijede do Čáslavi paní Anita Moravec Gard, vnučka generála Františka Moravce.

Z dopisu pana Václava Modráka paní Vlastě Moravcové z 17. prosince 1966: „Mám vzpomínky jen dobré na pana generála, jako mého nejvyššího šéfa. Rád si vždy vzpomenu na jeho návštěvy k nám na radiostanici a pohovory s námi radiotelegrafisty, jak na Rosndale Rd. a v Garden Vilage ve Woldinghamu, tak i v Hockliffu“.

Z přání k 70. narozeninám paní Šenkapounová vybrala a přepsala několik úryvků.

Miloš Knorr: „Hlavní ale je se nebát a umět rozumně riskovat. A to jsme se většinou naučili od vás. Vaše rodina, pane generále, je veliká. Není to jen vaše předobrá a drahá choť, vaše děti a vnoučata. Je to též většina těch, kteří měli příležitost a privilegium se s vámi sejít, být s vámi ve styku a s vámi pracovat. Ovšem, mimochodem, pamatujete si, jak jste toto slovo hrozně neměl rád, jak jste se vždycky čertil, když jsem ho používal? Tedy znova, ovšem, jako každá mimořádná a neortodoxní postava měl jste mnoho odpůrců, ale dnešní řada pozdravů, jimž právě nasloucháte a které přicházejí ze všech koutů světa, jsou příznačná a dokazují, jak si vás všichni vážíme a ctíme“.

Jerry Howard – Havrda: „Abych vám poděkoval za všechny ty odborné teoretické a hlavně praktické znalosti, které jste svým jedinečným a svérázným způsobem dovedl tak účinně a trvale vštěpovat všem, kteří měli čest sloužit pod vaším velením jak během války, v boji proti nacistickým okupantům, tak i po válce, v boji proti stejně krutým komunistickým pustošitelům naší rodné země. Abych vám poděkoval za ty nesmírné životní lekce, které jste nám, svým podřízeným, nenápadně udílel, které přímo nesouvisí s naším řemeslem, ale které dělají muže. Většina lidí, teprve s odstupem doby si uvědomují nesmazatelný vliv, který na ně zanechal styk s velkými lidmi. Já nejsem výjimkou v tomto směru a při zamyšlení se zpět při tomto vašem jubileu, vybavují se nezbytně vzpomínky všeho druhu, vzpomínky hravé i dravé, vzpomínky na vysoce inteligentního vojáka, přísného, ale spravedlivého a prozíravého velitele, jakož i vzpomínky na vtipem sršícího a velmi oblíbeného společníka. Vzpomínky na dny úzkostí, kdy jsme s napětím společně očekávali výsledek té nebo oné akce, jakož i vzpomínky na mnoho veselých a legračních chvil“.

Kurt Taylor – Taube: „Jsem rád, že jsem vás poznal, a šťasten, že jsme měli a máme tak dobrý lidský vztah“.

J. Kovanda: „Vzpomínáme na Bensheim, Auerbachu a jiná jména míst a lidí, s nimiž jsme sdíleli nové zkušenosti, ale hlavně vzpomínáme na vás, který jste byl pilířem a srdcem celé organizace. Toto je jen několik vzpomínek z mnoha. Vaše činnost na věci národa vám nebude zapomenuta. Jistě se najde osobnost silného pera, která zhodnotí práci a projekt, který pouze vy a jen vy jste mohl podniknout“.

Stockmann: „Pokud se celkové vaší práce týká, za války, v Německu, byl to velký výkon a jsem si plně vědom, že mohl být větší nebýt žárlivosti, sobeckosti, zištnosti a řevnivosti lidské. S odstupem času jde to lépe posoudit a napadlo mi, jestli jste přemýšlel o tom, že vy jako mistr slova byste mohl něco zanechat ze svých bohatých zkušeností příštím pokolením“.

J. Veselý: “Ale přes všechno to mučení, vzpomínám na službu pod vašim velením opravdu rád, s úctou a obdivem. Já i Margaret, přejeme vám upřímně k vašim narozeninám hodně zdraví a vše nejlepší. To není vše. Nejsem tu sám. Všichni přítomní i nepřítomní ujišťují, že jsou připraveni nastoupit do zbraně ihned na váš povel. A přejí vám, pane generále, ještě jednou i se mnou hodně zdraví, pohody a mnoho dalších let v zahraničí“.

Herbert Naylor – Němec: „No, pane generále, byly to krásné časy, v tom Bensteinu, co? Byly to krásné časy, hlavně protože jsme tam byli všichni pohromadě a že jste nám velel vy. Dnes na to můžu jenom vzpomínat.“

Jaroslav Kašpar Pátý: „Všichni, kdo vás znají, vědí, že jste něco vykonal. A i když třeba vás každý nemiloval, měl k vám hluboký respekt, právě proto co jste vykonal. Jsem přesvědčen, že také historie a československý národ ocení dílo vámi vykonané, když ne dnes nebo zítra, tedy později, až se opět vrátí doba objektivního hodnocení a skutečných hodnot“.

Dr. Bohuslav Horák: „Hm, rozkaz. Víte, na mě působila spíše jeho civilnost. Já vlastně nemám nikdy pocit, že mluvím s autoritou založenou na hodnosti. Je to přesvědčivost jeho argumentů a jeho pojetí. A pak ten smích“. Ale nejraději vzpomínám právě na ten jeho srdečný úsměv přátelský. Ono to souvisí s jinou jeho vlastností, na kterou nesmíme zapomenout. Generál má totiž jeden neobyčejný dar. Dar inspirace. Možná tím, že jsem se s ním po řadu let setkával jen občas, jsem si to uvědomoval mnohem jasněji. Já jsem se na ty schůzky velmi těšil. Je jasné, že jsem z nich mnohé získal. Ale daleko důležitější bylo, že jsem chápal způsob jeho myšlení, přípravu, a jak na to jít. A i když jeho poznámky byly někdy jen náznakové, uvědomoval jsem si, že jsem na téže linii. Mně se vedle něho dobře myslelo. A přicházely nápady, které, řekl bych, vycházely přímo z té příznivé inspirující atmosféry. A v takových situacích, k nimž patří ten úsměv, si člověk zpravidla uvědomuje, že tou jeho tváří je ještě také jiný generál Moravec. Sice těžce přístupný, ale neobyčejně lidský“.

Text Vladimír Havlíček, foto Anita Moravec Gard

Generál František Moravec v roce 1914. Fotografii poskytla paní Anita Moravec Gard, vnučka. Generál František Moravec v roce 1914. Fotografii poskytla paní Anita Moravec Gard, vnučka. (2) Generál František Moravec v době před II. světovou válkou. (2)

5

Vlastivědný výlet „Včely Čáslavské“ do Kouřimi

Vlastivědný výlet do Kouřimi zorganizoval pro své členy, ale také pro zájemce z řad veřejnosti Muzejní a vlastivědný spolek „Včela Čáslavská“. Cílem byl skanzen, krypta sv. Kateřiny v kostele sv. Štěpána a obrácené zvony na místní zvonici.

Muzeum lidových staveb v Kouřimi je skanzenem, který shromažďuje stavitelské památky z území středních, východních a severních Čech. Vznik skanzenu je spojen s výstavbou vodárenské nádrže na Želivce. Ta měla zatopit některé zajímavé památky lidové architektury, včetně gotického kostela. Bylo rozhodnuto několik vybraných staveb rozebrat a přemístit na jiné místo. Tak vznikl v roce 1972 záchranný regionální skanzen v Kouřimi.

Dalším cílem byl raně gotický kostel sv. Štěpána, který zde začal vyrůstat od poloviny 13. století. Pod kostelem se nachází krypta sv. Kateřiny s hvězdicovou osmibokou klenbou s gotickou výmalbou. Klenba krypty je jediná svého druhu v kontinentální Evropě.

Závěr výletu patřil renesanční zvonici, ve které jsou barokní zvony Štěpán a Marie, zavěšené atypicky srdci vzhůru. Takto „opačně“ zavěšené zvony jsou v Česku ještě v Rovensku pod Troskami, ty jsou ale menší.

Vlastivědný výlet byl úspěšný nejen díky dobré organizaci doktorky Drahomíry Novákové, ale především se sešla dobrá parta se zájmem o historii.

Vladimír Havlíček

DSCN4540 DSCN4531 DSCN4454 DSCN4449 25 15 10 DSCN4582