Čáslav – 21. listopadu uplynulo 105 roků od nalezení ostatků Jana Žižky v děkanském kostele sv. Petra a Pavla. To je ale známá historie, na kterou jsou Čáslavané patřičně hrdí, my si však připomeneme jinou událost, která následovala po nalezení ostatků. Jedná se o tzv. „Čáslavskou destičku“, jejíž nález bychom dnes označili jako kontroverzní, ovšem v roce 1910 byl pokládán za tragický. Dodnes je tento nález určitým způsobem tabuizován a na rozdíl od historických padělků nazývaných „Rukopis Zelenohorský a Královédvorský“ (falza, která glorifikovala českou historii), se s ním nesetkáme snad v žádné učebnici dějepisu.
Nejdříve se podívejme na historická fakta. Žižkovy ostatky byly podle dochovaných zpráv nejdříve slavnostně pohřbeny v Hradci Králové v chrámu sv. Ducha. Za nejasných okolností byly ale tajně převezeny do Čáslavi a zde pohřbeny v kostele sv. Petra a Pavla. Později byl k poctě pořízen tesaný náhrobek a po nějaké době byly poblíž umístěny údajné relikvie – palcát a kamenný talíř, ze kterého hejtman jídával. Náhrobek byl v roce 1623 na rozkaz kutnohorského mincmistra Viléma z Vřesovic zničen, přičemž v něm ale nebyly nalezeny žádné pozůstatky. Roku 1631 horlivý páter Gramsci v kostele nalezl údajné Žižkovy kosti, dal je veřejně spálit a popel rozptýlit do vzduchu na čáslavském náměstí, aby bylo jasné, že ani ta nejmenší památka nezůstala na tak krutého tyrana.
Při rekonstrukci kostela 21. listopadu 1910 bylo zedníky nalezeno nejdříve několik kostí s kalvou v zazděném výklenku v podvěžní mariánské kapli. Avšak za několik dní byla v téže kapli, avšak v protilehlém výklenku, nalezena zpráva na deskách staré knihy: „Ossa incliti ducis Bohemiae Joannis Žižka in muro aversaris claudestine asservantur“ (Kosti slavného vůdce českého Jana Žižky v protější zdi tajně se chovají). Nález zedníci neprodleně ohlásili na faře i na radnici a do kostela dorazil starosta města, městský archivář a další lidé. Následně z Prahy do Čáslavi přijela archeologická komise Akademie věd. Ředitel Zemského archivu v Praze Vojtěch Nováček, rovněž člen komise, záhy vyděsil čáslavskou radnici. Když si prohlédl onu údajně starobylou cedulku s latinským nápisem, prohlásil: „Pánové, tato destička jest pět dní stará!“ A dále dodal: „Nápis je psaný ocelovým perem a zcela novým inkoustem. Původce nápisu byl člověk, který nemá ani potuchy o latině, natož o historii. Kousek, který neznámý místní patriot provedl, nelze nazvati, leč trestuhodnou hloupostí.“
Jak se později zjistilo, autorem naivního falza na destičce byl místní učitel a c. k. konzervátor V. V. Jeníček. Jeho písmo bylo dokonce soudně zkoumáno a byla zjištěna podobnost s rukopisem na podvržené tabulce. Padělatel psal skutečně ocelovým perem a moderní tuší.
A proč byl nález falešné destičky pokládán za tragédii? Jednoduše. Psal se rok 1910 a do konce Rakouska – Uherska bylo ještě osm roků. Rakouští úředníci nestáli o žádné objevy, které by probouzely vlastenectví, češství. Takže se jim náramně hodila falešná destička, která vrhala špatné světlo na celý objev ostatků. Dobový tisk uvádí: „K Čáslavi se obrátila pozornost celého národa. Radost Čáslavských byla však zkalena, když několik dní po nálezu byla nalezena v téže kapli, avšak v protilehlém výklenku, smutně proslulá destička, na níž neobratný falzátor, chtěje asi obrátiti k nálezu zvýšenou pozornost napsal, že kosti jsou skutečně ostatky slavného husitského vojevůdce.“ Výstižně situaci popsal nestor českého muzejnictví doktor Kliment Čermák: „Byly to dni krásné, avšak vtroušením falsifikátu nemotorného, poškozena skvělá památka našeho národního hrdiny k lítosti všech vlastenců.“ A dále dodává: „Chtěl-li pachatel prospěti věci, nezdařilo se mu to, naopak způsobil, že mnozí, o věci dobře neinformovaní, se počali dívati na nález s jistou nedůvěrou a skepsí.“ Později tuto událost objektivně uzavřel profesor M. Bartoš slovy: „Destička nemá žádného významu, poněvadž byla podstrčena do podvěžní kaple teprve několik dní po nálezu ostatků a nemá tedy s vlastním nálezem naprosto žádné spojitosti.“ Leč zrnko nedůvěry bylo zaseto na dlouhé roky.
A co říci závěrem? Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, říká přísloví. A to přesně platí na případ falešné čáslavské destičky. Učitel V. V. Jeníček byl vzdělaný a oblíbený člověk, řada jeho historických prací je dodnes respektována, což potvrzuje například loňská přednáška „Včely Čáslavské“ o jeho osobě. Avšak ve svém zápalu se v dobré víře pokusil o podvod, který měl nedozírné následky. Buďme však schovívaví k tomuto vlastenci a čáslavskému patriotovi a místo tabuizování tohoto případu si vezměme poučení. A to by mohlo znít: „Nepřikrášlujme historii, nefalšujme historii, pravda si stejně jako potůček najde svojí cestičku.“
Vladimír Havlíček
