Čáslavský Hrádek

(text informačního letáku pro IC Čáslav)

Čáslavský Hrádek je malá vyvýšenina nacházející se nedaleko centra města. Pokud sejdete od děkanského kostela sv. Petra a Pavla po schodech a projdete Žižkovou branou, jednou ze čtyř městských bran, jimiž se vcházelo do středověké Čáslavi, ocitnete se na břehu Podměstského rybníka, který sloužil nejen jako zásobárna vody, ale i chránil město před nepřáteli. Hned za ním uvidíte rozsáhlý sportovní areál Vodranty, místo, kde se svými svěřenci i dnes trénuje naše rekordmanka, rodačka z nedalekého Golčova Jeníkova, Jarmila Kratochvílová, držitelka dosud nepřekonaného světového rekordu v běhu na 800 metrů. Vpravo od něj se nachází nevelká vyvýšenina, která byla centrem pravěkého osídlení dnešní Čáslavi.

V roce 2016 zde byla otevřena venkovní expozice osvětlující historii tohoto místa. Nejstarší stopy zde zanechali již paleolitičtí lovci a sběrači, kteří putovali krajem při pronásledování zvěře. Z tohoto období se vedle několika málo čepelových nástrojů dochovaly i kosti mamuta, nosorožce, soba nebo hyeny. První lidé se však ve zdejší lokalitě usadili kolem roku 4 000 před naším letopočtem. Byli jimi zemědělci, kteří si zde vybudovali již stálejší příbytky, tzv. dlouhé domy.

Znalost zemědělství a pastevectví, tj. cíleného pěstování plodin a chov domestikovaných zvířat, přinesla revoluční změnu ve stravování a způsobu života lidí, přestože lov a sběr i nadále hrál důležitou roli. Nové činnosti si také vynutily výrobu nových nástrojů – motyk, srpů, zrnotěrek i seker, protože značná část tohoto území byla pokryta lesy, které bylo nutno pro získání prvních políček vymýtit, případně vypálit. Pracně získaná půda však poměrně rychle ztrácela svou úrodnost, což si vynucovalo získávání stále nových políček a přesun vesnic. Zemědělské produkty se nově skladovaly a uchovávaly v keramických nádobách zpočátku masívních a nedostatečně vypálených s jednoduchou lineární nebo vypíchanou výzdobou, později dokonalejších a tvarově rozmanitějších. Nálezy přeslenů a závaží dokládají, že již v této době byli lidé schopni vyrábět na jednoduchých tkalcovských stavech látky, jednak ze lnu, ale i z ovčí vlny.

Na konci pravěku byl Hrádek nepochybně centrem řemeslné výroby, o čemž svědčí četné nálezy, mj. i strusky. V 9. století našeho letopočtu vyrostlo v těchto místech slovanské hradiště, které se postupně stávalo správním a náboženským centrem, což dokládá i nález drobné nádobky s hlavou beránka. Ve slovanské vrstvě byl nalezen i tzv. langobardský prsten vyrobený ze zlata někdy v 7. století zdobený delfínky. Jak se tento přepychový šperk dostal na čáslavský Hrádek, se můžeme jen dohadovat. Další záhadou se jeví jeho uložení. Ač vyrobený v 7. století, byl nalezen ve vrstvě z 9. století. Nejpozději v 10. století zde byla vybudována nejspíš dřevěná kaple, později kostel Panny Marie obklopený hřbitovem, v němž bohoslužby vykonával kaplan vybíraný z řádu německých rytířů sídlících v nedalekých Drobovicích. Kostelík zanikl za husitských válek spolu s drobovickou komendou.

Podle Kosmovy kroniky bylo opevněné sídlo pojmenováno podle Slavníkovce Čáslava, ovšem zda patřila Čáslav do slavníkovského panství, není jisté. Po zlomení moci Slavníkovců se sídliště stává centrem Čáslavské provincie, z níž se později vyvinul Čáslavský kraj. To již bylo sídliště hradem. Jeho existenci dokládají jména několika kastelánů, která známe. Od 60. let 13. století, poté, co na protější terase začalo být budováno město, začíná význam Hrádku, tehdy označovaného Hradiště, upadat. Stal se majetkem čáslavských měšťanských rodin. Nejznámějšími z nich byli Hradištští z Hradiště. Kolem roku 1544 je Ondřej Hradištský uváděn v gruntovních knihách jako majitel Hrádku. Jeho syn byl pochován nedaleko Hrádku v hrobě označeném kamenem, který, jak uvádí Sedláček, byl později přemístěn do splavu v Nazaretě.

Z knih trhových víme, že v 16. století zde už byly vinice, jejichž terasy jsou dosud na jihozápadním svahu Hrádku patrné. Kromě nich se zde ještě rozkládaly tři zahrady. Jednotlivé pozemky postupně odkoupili čáslavští „právováreční měšťané“ a na louce pod Hrádkem vybudovali v letech 1841-1842 pivovar. Samotný Hrádek osázeli novým stromovím. Ještě roku 1870 byly na Hrádku dva menší domky, které ke konci století zanikly. Na svém obrazu je však zachytil čáslavský malíř Alois Vraný.

Za posledního obyvatele Hrádku bývá označován Josef Veselý (1822-1896). Ten pomáhal i při velkém archeologickém výzkumu, který zde v letech 1883-87 podnikl muzejní spolek „Včela Čáslavská“ pod vedením Klimenta Čermáka, který finančně podporoval c. k. centrální výzkumná komise ve Vídni. Tento výzkum, finančně podporovaný c.k. centrální výzkumnou komisí ve Vídni, byl počátkem archeologického bádání v Čáslavi a byl veden na svou dobu poměrně moderním způsobem. Čermák si rozdělil zkoumané území na čtverce, tyto pak na jednotlivé vrstvy. Nálezy byly uloženy v muzeu, vybudovaném v roce 1884, kde jsou dodnes ty nejcennější vystaveny.

Výroční členská schůze a změna ve vedení spolku

Členové Včely Čáslavské na včerejší výroční schůzi vyslechli zprávu o činnosti a zprávu o hospodaření spolku. Je potěšující, že v uplynulých dvou letech se aktivity spolku rozšířily, a to nejen díky finanční podpoře města, ale především díky některým členům. V následujícím období bychom chtěli v těchto aktivitách pokračovat. Dlouholetý starosta spolku, tuto funkci vykonával od roku 1994, Petr Charvát, ze zdravotních důvodů složil funkci a doporučil za svého nástupce Filipa Velímského. Ten funkci přijal. V následujím období bude tedy spolek pracovat pod vedením tříčlenného výboru v čele s dosavadním místostarostou. Petr Charvát zůstává čestným členem spolku. Na památku převzal malý dárek – kravatu s logem Včely- a vyjádřil přesvědčení, že se i nadále bude účastnit některých akcí. Na schůzi bylo také většinou hlasů schváleno zvýšení členského příspěvku z dosavadních 50 korun na 100. V závěrečné diskusi padly návrhy na další rozšíření činnosti. Můžeme se například těšit na cyklistickou vyjížďku za Bonifácem, která by měla přspět k propagaci starobylého kostelíku v Lochách.

Petr Charvát (horní fotografie) a Filip Velímský (dolní fotografie)

Docentka Ivana Čornejová přednášela v Čáslavi o jezuitech

„Tovaryšstvo Ježíšovo – Jezuité v Čechách“ byl název přednášky docentky Ivany Čornejové, která se konala 14. února ve výstavní síni na náměstí Jana Žižky z Trocnova. Akci zorganizoval Muzejní a vlastivědný spolek „Včela Čáslavská“ ve spolupráci s Městským muzeem a knihovnou Čáslav. A jen pro zajímavost, paní docentka je manželkou v Čáslavi tolik oblíbeného profesora Petra Čorneje.

Pro docentku Čornejovou jsou jezuité celoživotním tématem. Posluchače seznámila se životem zakladatele řádu Ignáce z Loyoly a s událostmi, které ho vedly k založení Tovaryšstva v roce 1534. Podrobně popsala cestu jezuitů do českých zemí, duchovní základy a vnitřní uspořádání řádu a fungování jejich školského systému. Dalším podtématem byla bitva na Bílé hoře, která znamenala velký zlom v rozmachu Tovaryšstva. Velkou pozornost věnovala působení jezuitů v Kutné Hoře. Jezuitskou kolej vedle chrámu svaté Barbory dokonce označila za nejkrásnější jezuitskou stavbu v Čecháh, na Moravě a ve Slezsku. Přednášku ukončila podrobnostmi o zrušení řádu papežem Klimentem XIV. Řád však fakticky nikdy zcela nezanikl a v roce 1814 jej papež Pius VII. celosvětově obnovil. V současné době se činnost jezuitů soustřeďuje zejména na pastorační a misijní činnost a na oblast vědy a vzdělávání.

Doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc je historička a vědecká pracovnice specializující se na české církevní dějiny 16.-18. století a na dějiny českého školství. Působí především v oborech dějiny školství, dějiny vzdělanosti a církevní dějiny raného novověku. Pracuje jako vedoucí Ústavu dějin Univerzity Karlovy a externě přednáší na Pedagogické fakultě UK.

Jezuité v Čechách na jedné straně podporovali vzdělanost, zakládali základní, střední i vysoké školy, které měly vynikající úroveň vzdělání. Na druhé straně v těchto školách neexistovala svoboda vyznání a byla praktikována cenzura, včetně fyzické likvidace knih. Nejznámějším cenzorem byl Matěj Antonín Koniáš, který nechal spálit tisíce knih. A nejen díla Jana Amose Komenského, ale díla všech autorů, kteří podle jeho názoru odporovali rekatolizaci. Z tohoto důvodu se řád dodnes v Čechách netěší příliš dobré pověsti. Možná reputaci vylepší současný papež František, je to totiž první jezuitský papež. Historii nezměníme. Ale můžeme se z ní poučit. Od jezuitského řádu si vezměme za příklad podporu vzdělání a vyvarujme se páterů Koniášů, kteří zakazují, cenzurují a pálí. A takové poučení je v současnosti možná důležitější, než kdykoli v minulosti.

Vladimír Havlíček