Je možné se projít po břehu moře a pozorovat příbojem omleté skály těsně za hranicí kutnohorského okresu? Že to není možné? Ale je. Jedná se totiž o pozůstatky rovnou dvou moří v lomu v obci Brloh, za kutnohorskou Semtěší, směrem na Přelouč.

Čáslav přivítala vzácnou návštěvu, potomky čáslavského rodáka, generála Františka Moravce. Z USA přiletěla jeho vnučka Anita Moravec Gard s dcerou Alicií Frances Carter. A víte, že na Floridě pobíhají pejsci, kteří slyší na jména Párek a Zelí? A kočka se jménem Pivo?

Ale než se dostaneme k pejskům, začněme vážněji. Čáslavský rodák František Moravec je autorem plánu atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedený československými výsadkáři. Však je také Čáslav na svého rodáka patřičně hrdá a jeho památka je v Čáslavi připomínána. Důkazem je název nejvýznamnější čáslavské třídy, ta byla přejmenována na ulici Generála Františka Moravce.

František Moravec pracoval jako vojenský zpravodajec a proto není náhoda, že jeho jméno nese skupina speciálních sil Armády ČR. A vojenské zpravodajství uděluje čestnou medaili s jeho jménem k ocenění svých příslušníků. A právě k 601. skupině speciálních sil v Prostějově, která nese jméno „Generála Františka Moravce“, zavítala paní Anita s dcerou. Po návštěvě vojáků byly přijaty primátorem města a prohlédly si prostějovskou radnici s věží. Odpoledne proběhlo setkání a beseda se členy Sokola Přerov. Před odletem se Anita zúčastnila mezinárodní vzpomínkové akce „Prague Tour – Operation Anthropoid 1942“. Do programu se ještě vešel hrad Bouzov, pražské památky a ZOO. Na akcích dámy doprovázela praneteř Marta Šenkapounová se synem Pavlem a rodinná přítelkyně Eliška Tomsová. Setkání v Prostějově se zúčastnili prasynovec Ivan Moravec s manželkou Věrou. Marta Šenkapounová návštěvu Moravy uzavřela: „U 601. skupiny speciálních sil nám připravili opravdu důstojné uvítání a v Přerově na radnici bylo přijetí neskutečné, dali si velkou práci s přípravou. Srdečná byla návštěva rodiny pana Jaroslav Skopala, děkuji mu za šíření odkazu mého prastrýce.“

Ani na Kutnohorsku se Anita a Alicia rozhodně nenudily. Při návštěvě dědečkova rodného města Čáslavi, se poklonily památce obětem protinacistické operace Percentage u Koudelova. Cílem této akce bylo předat odboji radiostanici s náhradními krystaly a následné navázání radiotelegrafického spojení mezi Protektorátem a československým exilovým ústředím v Londýně. Na pomníčku jsou uvedena jména místních občanů, kteří pomohli vysazenému parašutistovi a zaplatili za to životem: František Pavelka, František Grad, Antonín Krejčí a František Kalina. Alicia si zaběhala v lesoparku Vodranty, chtěla poznat místo působení Jarmily Kratochvílové. Dále se zajímaly o místo, kde žil režisér Miloš Forman. Také navštívily památky Kutné Hory, včetně dolu Osel a noční prohlídky kostnice. A především navštívily své příbuzné, které do Chotusic sezvala Marta Šenkapounová, praneteř generála Moravce.

A na závěr něco veselejšího. Jak to, že paní Anita dala svým pejsků jména, která nemá asi žádný jiný domácí miláček na světě? Je to jednoduché. Ani Alicia, ani Anita, kromě dětských říkánek, česky neumí. Maminka Tatiana, která zemřela v loňském roce, samozřejmě češtinu ovládala. Ale dejme slovo Anitě Moravec Gard: „Chtěla jsem, aby se psi jmenovali česky. A tak jsem se maminky zeptala na dvě česká slova. A maminka řekla – Párek a Zelí. A pak jsem se zeptala na třetí pro kočičku. A maminka řekla Pivo. Škoda, že už kočku Pivo nemám, měla jsem ji ráda.“ Paní Anita nám prozradila jméno pejska, kterého si teprve pořídí – Hořčice. Jistě bude zajímavé slyšet, jak toto těžké české slovo vyslovují Američané.

Drobná úsměvná příhoda se jmény pejsků a kočičky nejen vypovídá o smyslu pro humor, ale především symbolicky vyjadřuje vztah paní Anity k zemi svých předků. Je to úcta ke kořenům, respekt k národu, který se dokáže semknout a obhájit. A mimochodem, přestože paní Moravcová neumí česky, její znalost české historie je taková, že mnozí z nás by jí mohli závidět. Nejen Anitě Moravec Gard, Martě Šenkapounové, ale všem, kteří se starají o odkaz Františka a Václava Moravcových, patří velké poděkování! Dokazují totiž, že nejsme národ Bretschneiderů a Čurdů, ale Kubišů a Moravců! A na závěr vzkaz paní Anity Moravcové: „Užívejte si svobody, studujte historii a važte si lidí, kteří nám ji vybojovali!“

Vladimír Havlíček

Nedaleko Čáslavi v obci Štrampouch stojí větrný mlýn holandského typu! Není to vtip? Není. Jedná se o větrný mlýn, který postavil v letech 1820 až 1822 tehdejší majitel panství Žáky, markýz Karel de Trasegnies. Měl totiž zkušenosti se stavbou mlýnů ze své bývalé vlasti – Holandska.

Markýz de Trasegnies nechal postavit mlýn  na vyvýšenině, asi 600 metrů severně od středu obce Horní Štrampouch, v nadmořské výšce 335 metrů. Dnes po něm zbyly jen obvodové, zdi bez střechy a mlecího mechanizmu. Markýz si nechal vypracovat netradiční návrh na mlýn ve tvaru písmene T. Jádrem mlýna měla být zděná okrouhlá věž, z níž symetricky vybíhají nižší přilehlé budovy, určené jako obydlí mlynáře a sklady. Toto stavební uspořádání pravděpodobně nebylo realizováno. I nejstarší fotografie ukazují pouze na samostatnou obytnou stavbu přiléhající k mlýnu a ani výška torza tomuto projektu neodpovídá. Ve mlýně se mlela a šrotovala mouka, vyráběly kroupy a lisoval olej.

Roku 1838 se uvádí jako vlastník kníže Vinzenz Karl Auersperg, majitel panství Žáky. Mlýn přestal mlýt již na začátku 20. století. Poslední zmínka o fungování mlýna je z roku 1873. V roce 1911 je uváděn již jako rozpadlý. V roce 1920 koupil mlýn Josef Mysliveček od velkostatku ve Žlebech. Mlýnské zařízení, které bylo tehdy ještě provozuschopné, odvezl roku 1922 do vodního mlýna ve Žlebech. Dnes zůstal z mlýna jen zbytek obvodového zdiva do výšky asi šesti metrů. Stojí na oploceném soukromém pozemku a prohlídka je možná pouze přes plot. Samotě se dodnes říká Větrný mlýn nebo Větrník.

A na závěr příhoda z doby, kdy byly na mlýně ještě funkční lopatky. O příhodě se nikde nedočtete, v obci se traduje pouze v ústním podání. Majitel mlýna vedl kozu na pastvu. Napadlo ho, že ji uváže k lopatce a spokojeně odešel. Zafoukal vítr a…. Samozřejmě, lopatky se otočily a koza visela oběšená na horní lopatce. Je to příhoda smutná. Nezbývá tedy než doufat, že je trochu „přibarvená“. Ať to bylo s nebohou kozou jakkoliv, rozhodně si nenechte ujít raritu, holandský mlýn uprostřed Česka!!!

Vladimír Havlíček