Ve více než šedesátistránkové publikaci jsou popsány události roku 1918 tak, jak je zaznamenal čáslavský kronikář Emanuel Chramosta. Na každé stránce je minimálně jeden dobový obrázek, zveřejněny jsou také unikátní fotografie z manifestací čáslavských občanů z října 1918. Autentické zápisy a obrazový doprovod dokonale navozuje čáslavskou atmosféru v roce vzniku republiky.

Zdeňka Nezbedová, která publikaci zpracovala, uvádí v předmluvě: „Mohli bychom znovu začít citovat odborné publikace a vytvořit knihu další, podobnou těm, které již v knihovnách najdeme. Mnoho nového bychom ale zřejmě neobjevili. Jak se tedy podívat na tehdejší svět z trochu jiného úhlu?“ A dále vysvětluje: „Čáslav má tu velkou výhodu, že tehdejší kronikář pan Emanuel Chramosta zaznamenal události tohoto roku velmi pečlivě a s mnoha zajímavými detaily. Nahlédněme proto nyní do jeho zápisů, které nás přenesou o sto let zpět. Do zápisů, které v sobě nesou běžný život našich předků, vypovídajících o těžkostech, s nimiž se museli potýkat i obrovské odvaze a odhodlání jim čelit. Odměnou jim byl okamžik, o němž snily již generace před nimi. Vznik samostatného Československého státu, svoboda….“

Brožuru je možné koupit v čáslavském informačním centru za symbolických 22 korun českých. Poděkování za její vznik patří nejen autorce, ale také Pavlu Dočekalovi, Drahomíře Novákové, Janě Vaněčkové, Vojtěchu Nezbedovi a Městskému muzeu a knihovně Čáslav. Čáslavská veřejnost dostala touto publikací ten nejlepší dárek k oslavě výročí vzniku republiky. Je možné, že byl vytvořen precedens a stejným způsobem by mohly vznikat publikace k dalším výročím. A nebo, že by takto byly zpracovány všechny ostatní roky? To už bychom chtěli moc, ale kdo ví….

Přenesme se do října 1918 a nechme mluvit kronikáře Emanuela Chramostu: „Teprve odpoledne došla do Čáslavi telefonická zpráva z Prahy o prohlášení republiky a byly všude vyvěšeny prapory. U Nováků bylo veselo dlouho do noci. Hosté v rozjaření nechali snést bustu císaře Františka Josefa a ji rozbili. Bustu Alžběty zatím nechali, ale k ránu byla i ta rozbita.“ Na dalším místě píše: „Důstojné a sebevědomé chování lidu v prvých chvílích dojemné události budilo radostný pocit. Sňaté orlíčky byly skládány k pomníku Žižkovu, který byl přepásán širokou trikolorou. Všude se jevilo vlastenecké vzrušení a bratrské přátelství.“

Vladimír Havlíček

Přírodní rezervace Velká a Malá Olšina byla v roce 1982 vyhlášena na pomezí okresů Havlíčkův Brod a Kutná Hora. Důvodem jejího vytvoření byl starý olšový porost s hojným výskytem bledule jarní. Rezervace má plochu téměř 40 hektarů. Právě v těchto dnech kvete bohatá populace bledulí v zachovalých společenstvech olšin, obklopených monokulturními porosty smrčin Chraňbožského lesa.

Bledule je jedna z prvních na jaře kvetoucích rostlin. Lze ji velmi dobře poznat podle velkého zvonkovitého bílého květu. Okvětní lísky zdobí žluté skvrnky, které jsou umístěny na okraji každého z nich. Květ je umístěn na bezlistém stvolu a vyrůstá z paždí toulce. Kolem něj vyrůstá několik úzkých sytě zelených listů s výraznou souběžnou žilnatinou. Plodem je třípouzdrá tobolka se semeny. Celá rostlina pak vyrůstá z podzemní cibule, do které se po odkvětu ukládají veškeré živiny. Kvete od února do dubna. Málokdo ví, že bledulky jsou, stejně jako sněženky, jedovaté. Jejich cibule obsahují jedovaté alkaloidy. Po požití cibulky byste mohli utrpět lehkou otravu projevující se zvracením, průjmem, silným sliněním a celkovou únavou.

Výlet do Chraňbožského lesa je velký zážitek, lokality takového rozsahu a významu se v České republice nechají spočítat na prstech jedné ruky. Při dech beroucím až pohádkovém pohledu nezapomeňme, že bledule jsou chráněným druhem a při přenesení na zahrádku se neujmou, na rozdíl od vyšlechtěných kultivarů, zakoupených v zahradnictví.

Vladimír Havlíček

Čáslavský Hrádek je malá vyvýšenina nacházející se nedaleko centra města. Pokud sejdete od děkanského kostela sv. Petra a Pavla po schodech a projdete Žižkovou branou, jednou ze čtyř městských bran, jimiž se vcházelo do středověké Čáslavi, ocitnete se na břehu Podměstského rybníka, který sloužil nejen jako zásobárna vody, ale i chránil město před nepřáteli. Hned za ním uvidíte rozsáhlý sportovní areál Vodranty, místo, kde se svými svěřenci i dnes trénuje naše rekordmanka, rodačka z nedalekého Golčova Jeníkova, Jarmila Kratochvílová, držitelka dosud nepřekonaného světového rekordu v běhu na 800 metrů. Vpravo od něj se nachází nevelká vyvýšenina, která byla centrem pravěkého osídlení dnešní Čáslavi.

V roce 2016 zde byla otevřena venkovní expozice osvětlující historii tohoto místa. Nejstarší stopy zde zanechali již paleolitičtí lovci a sběrači, kteří putovali krajem při pronásledování zvěře. Z tohoto období se vedle několika málo čepelových nástrojů dochovaly i kosti mamuta, nosorožce, soba nebo hyeny. První lidé se však ve zdejší lokalitě usadili kolem roku 4 000 před naším letopočtem. Byli jimi zemědělci, kteří si zde vybudovali již stálejší příbytky, tzv. dlouhé domy.

 Znalost zemědělství a pastevectví, tj. cíleného pěstování plodin a chov domestikovaných zvířat, přinesla revoluční změnu ve stravování a způsobu života lidí, přestože lov a sběr i nadále hrál důležitou roli. Nové činnosti si také vynutily výrobu nových nástrojů – motyk, srpů, zrnotěrek i seker, protože značná část tohoto území byla pokryta lesy, které bylo nutno pro získání prvních políček vymýtit, případně vypálit. Pracně získaná půda však poměrně rychle ztrácela svou úrodnost, což si vynucovalo získávání stále nových políček a přesun vesnic. Zemědělské produkty se nově skladovaly a uchovávaly v keramických nádobách zpočátku masívních a nedostatečně vypálených s jednoduchou lineární nebo vypíchanou výzdobou, později dokonalejších a tvarově rozmanitějších. Nálezy přeslenů a závaží dokládají, že již v této době byli lidé schopni vyrábět na jednoduchých tkalcovských stavech látky, jednak ze lnu, ale i z ovčí vlny.

Na konci pravěku byl Hrádek nepochybně centrem řemeslné výroby, o čemž svědčí četné nálezy, mj. i strusky. V 9. století našeho letopočtu vyrostlo v těchto místech slovanské hradiště, které se postupně stávalo správním a náboženským centrem, což dokládá i nález drobné nádobky s hlavou beránka.  Ve slovanské vrstvě byl nalezen i tzv. langobardský prsten vyrobený ze zlata někdy v 7. století zdobený delfínky.  Jak se tento přepychový šperk dostal na čáslavský Hrádek, se můžeme jen dohadovat. Další záhadou se jeví jeho uložení.  Ač vyrobený v 7. století, byl nalezen ve vrstvě z 9. století. Nejpozději v 10. století zde byla vybudována nejspíš dřevěná kaple, později kostel Panny Marie obklopený hřbitovem, v němž bohoslužby vykonával kaplan vybíraný z řádu německých rytířů sídlících v nedalekých Drobovicích. Kostelík zanikl za husitských válek spolu s drobovickou komendou.

Podle Kosmovy kroniky bylo opevněné sídlo pojmenováno podle Slavníkovce Čáslava, ovšem zda patřila Čáslav do slavníkovského panství, není jisté. Po zlomení moci Slavníkovců se sídliště stává centrem Čáslavské provincie, z níž se později vyvinul Čáslavský kraj.  To již bylo sídliště hradem. Jeho existenci dokládají jména několika kastelánů, která známe. Od 60. let 13. století, poté, co na protější terase začalo být budováno město, začíná význam Hrádku, tehdy označovaného Hradiště, upadat.  Stal se majetkem čáslavských měšťanských rodin. Nejznámějšími z nich byli Hradištští z Hradiště. Kolem roku 1544 je Ondřej Hradištský uváděn v gruntovních knihách jako majitel Hrádku. Jeho syn byl pochován nedaleko Hrádku v hrobě označeném kamenem, který, jak uvádí Sedláček, byl později přemístěn do splavu v Nazaretě.

Z knih trhových víme, že v 16. století zde už byly vinice, jejichž terasy jsou dosud na jihozápadním svahu Hrádku patrné.  Kromě nich se zde ještě rozkládaly tři zahrady. Jednotlivé pozemky postupně odkoupili čáslavští „právováreční  měšťané“ a na louce pod Hrádkem vybudovali v letech 1841-1842 pivovar. Samotný Hrádek osázeli novým stromovím. Ještě roku 1870 byly na Hrádku dva menší domky, které ke konci století zanikly. Na svém obrazu je však zachytil čáslavský malíř Alois Vraný.

Za posledního obyvatele Hrádku bývá označován Josef Veselý (1822-1896). Ten pomáhal i při velkém archeologickém výzkumu, který zde v letech 1883-87  podnikl muzejní spolek „Včela Čáslavská“ pod vedením Klimenta Čermáka, který finančně podporoval c. k. centrální výzkumná komise ve Vídni. Tento výzkum, finančně podporovaný c.k. centrální výzkumnou komisí ve Vídni, byl počátkem archeologického bádání v Čáslavi a byl veden na svou dobu poměrně moderním způsobem. Čermák si rozdělil zkoumané území na čtverce, tyto pak na jednotlivé vrstvy. Nálezy byly uloženy v muzeu, vybudovaném v roce 1884, kde jsou dodnes ty nejcennější vystaveny.

Stránky budou plnit požadavky na aktivní činnost spolku a především na dokumentování činnosti jeho členů. Stránky graficky a celkovým vzhledem reflektují historický význam a odkaz spolku, zároveň jsou však moderní a „přátelské“. Samozřejmě se budou dále vyvíjet a upravovat dle dalších nároků a požadavků.

Životopisné údaje jsou čerpány z knihy „Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945″, z archivu autora, z archivů Jiřího Prchala a Pavla Minaříka, ale především ze sbírek Městského muzea v Čáslavi. Díky laskavosti a vstřícnosti doktorky Drahomíry Novákové z čáslavského muzea tak budou zveřejněny dosud nepublikované fotografie generála Satorieho.

Jan Satorie se narodil 1.6.1894 v obci Podmoky mezi Čáslaví a Golčovem Jeníkovem (často jsou mylně uváděny Podmokly). Narodil se do rodiny drobného rolníka Josefa a jeho manželky Anny, rozené Kaňkové. V letech 1909–1913 byl studentem českého státního učitelského ústavu v Praze, kde odmaturoval. V září téhož roku nastoupil do zaměstnání jako výpomocný učitel na veřejné chlapecké škole v Praze, kde působil do konce roku 1914.

Po vypuknutí první světové války byl odveden a zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. zeměbraneckému pluku v Čáslavi. Po vystrojení byl odeslán do školy pro důstojníky v záloze v Nových Benátkách a po jejím absolvování se vrátil zpět ke svému pluku, s nímž odešel jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl do ruského zajetí. Následně byl držen v zajateckých táborech, nejprve v Tambově a od dubna 1916 v Bobrově ve Voroněžské gubernii. Poté se přihlásil do čs. legií v Rusku a v zápětí byl odeslán do důstojnické školy v Borispolu a po jejím ukončení nastoupil službu u 8. čs. střeleckého pluku, kde poté působil až do návratu do vlasti. Zúčastnil se bojů s bolševiky, především obsazení Vladivostoku, dobytí Nikolska Ussurijského, srážek na řece Ussuri, krvavých bojů o Nižní Tagil. Do svobodné vlasti dorazil po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Kanadu teprve 4.8.1920.

V letech 1933 až 39 vykonával funkci velitele pěchotního učiliště. Po Mnichovu odešel do Francie, po bojové a ústupové anabázi divizní pěchoty do Velké Británie. Odtud na podzim roku 1944 odchází do Sovětského svazu, kde byl od ledna 1945 v hodnosti plukovníka velitelem 1. pěší brigády 1. československého armádního sboru. Na návrh košické vlády byl v dubnu 1945 ustanoven zástupcem velitele tohoto sboru, s nímž v květnu 1945 přijel do Prahy.

Po válce byl přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky, s tím souvisí povýšení do hodnosti armádního generála. Do výslužby odešel v roce 1952, zpočátku žil v rodišti své manželky v Habrech v okrese Havlíčkův Brod, odkud se později přestěhoval do Čáslavi. Zde prožil více než dvě následující desetiletí svého života. Bydlel v ulici Nazaret (dříve ulice Pionýrů), naproti dnešnímu sídlu Junáka. Byl jedním z mála armádních generálů v naší republice, jediným, který žil v Čáslavi. Zemřel 6.4.1985 v Praze, do vysokého věku organizoval besedy, především pro mládež.

Jan Satorie „mladší“ je někdy omylem zaměňován za Jana Satorieho „staršího“. To byl ale divizní, později brigádní generál, který se narodil 13.5.1887 v Hostovlicích u Čáslavi a zemřel 30.4.1949 v Ostravě. Byl po něm pojmenován 157. záchranný prapor Armády České republiky v Hlučíně. Přestože se narodili nedaleko od sebe, nebyli příbuzní.

Lidskou stránku a schopnost empatie Jana Satorieho si uvědomíme při čtení pamětního listu židovských vojáků ze dne 29.8.1940, zaslaného prezidentovi E. Benešovi. V listu je po náboženské stránce popisována situace ve francouzském Agde. Jednalo se o nesplnění slibu židovským vojákům provádět židovské bohoslužby a slavit židovské svátky. Generál Satorie, přestože byl vyznání římskokatolického, umožni konání pravidelných židovských bohoslužeb v čítárně. Takovéto pochopení pro náboženské potřeby českých a slovenských židovských vojáků nebylo samozřejmé.

Hodnotit poválečné působení Jana Satorieho není jednoduché. Na jedné straně váleční hrdinové, především z východního odboje byli až adorováni, na druhé většina členů západního odboje byla kriminalizována, neprávem zavírána do nejtěžších káznic, mnozí nepřežili. Tento ostudný a nezasloužený osud potkal hlavně vojáky sloužící v Britském královském letectvu (RAF), kde sloužilo za druhé světové války celkem 2402 Čechů a Slováků. Mohl Jan Satorie, který byl až do roku 1952 ve vysokých pozicích, tomuto zabránit? V tvrdém stalinském režimu těžko, vzpomeňme na zinscenovaný  monstrproces s údajným „protistátním a spikleneckým centrem“ v čele  s Rudolfem Slánským, bylo vyneseno jedenáct trestů smrti. V souvislosti s probíhající kampaní proti sionismu a kosmopolitismu byla celá akce zaměřena výrazně antisemitsky a vzpomeňme, jak Jan Satorie umožnil bohoslužby židovským vojákům ve Francii. Z hrdiny mohl být v okamžiku zrádce národa, vždyť Rudolf Slánský byl do září 1951 generálním tajemníkem KSČ, v listopadu byl označen za spiklence a za rok byl popraven. V této nelehké době se Jan Satorie snažil alespoň pomoci kamarádům legionářům, v jeho osobní korespondenci v čáslavském muzeu jsou o tom důkazy. Až tragikomicky působí dopis, v kterém ministr národní obrany Alexej Čepička žádá při odchodu do důchodu generála Satorieho o vrácení generálské uniformy, nebo o její zaplacení.

Hodnotit působení Jana Satorieho v době normalizce není také jednoznačné. Už se pravděpodobně nedozvíme, jaký měl názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Co si asi myslel o skutečnosti, že potomci našich osvoboditelů z roku 1945 k nám vstoupili v roce 1968 jako okupanti? Nevíme. Rozhodně nepřerušil kontakty s ruskými spolubojovníky z druhé světové války, nebyl k tomu důvod.

Generál Satorie byl osobním přítelem prezidenta Ludvíka Svobody, v čáslavském muzeu se zachovaly snímky z jejich setkávání. Jeho poválečné působení může vyznívat kontroverzně, možná byl normalizačním prosovětským režimem využíván k propagandistickým účelům. Není však známo, že by někomu ublížil, naopak pomáhal spolubojovníkům z druhé světové války a dokonce legionářům z války první, to už vyžadovalo osobní odvahu. Činy Jana Satorieho za první a druhé světové války můžeme označit za hrdinské. Díky jeho statečnosti a statečnosti tisíců dalších vojáků východního, západního a domácího odboje nemluvíme ve střední a východní Evropě německy, ale česky, slovensky, polsky, rusky, ukrajinsky …….

Vladimír Havlíček

Tulipán planý (Tulipa sylvestris L.) je u nás známý už od 16. století. Pěstoval se jako okrasná cibulovina, dokud jej nevytlačily pestrobarevné zahradnické kultivary, kterým nemohl konkurovat svou nenápadnou krásou jednotně žlutého nevelkého květu. Dnes je vidět spíše na neudržovaných částech parků a zahrad, kde se množí hlavně hnědými dceřinnými cibulkami.

Jedná se o vytrvalou cibulnatou rostlinu z čeledi liliovitých, je jednoděložná. Z cibule vyrůstají dva až tři čárkovitě kopinaté listy na konci tupě zašpičatělé, stonek nese květ žluté barvy o průměru čtyři až pět centimetrů, prašníky i pestík jsou rovněž žluté barvy. Plodem je tobolka. Výška rostliny za květu je patnáct až čtyřicet centimetrů. Doba kvetení je od konce dubna do poloviny května. Tulipán planý roste spíše na sušších, výhřevných stanovištích. Jedná se o okraje trávníků nebo řídký keřový porost. V udržovaných parcích kvete málo. Cibuloviny totiž potřebují, aby jejich listy mohly asimilovat dlouho do léta a tím jejich cibule zesílila. Kde je trávník udržovaný a často kosený, tam jsou roztroušené jen listy tohoto tulipánu, ale cibule nemá sílu na založení květu.

Je známo zhruba stopadesát druhů tulipánů, z nich bylo vyšlechtěno téměř šest tisíc odrůd. Pocházejí z jižní Evropy, severní Afriky a Asie. Většina druhů je ovšem ze severního Himálaje. Rodové jméno vzniklo vlastně omylem. Když se tulipán dostal do Turecka, zmiňoval se o něm vídeňský úředník a popisoval ho jako turecký klobouk otočený vzhůru nohama – tuliban. Chybou se však z tohoto slova stalo tulipan. Obliba tulipánů začala již v patnáctém století v Turecku, v zahradách sultánů. V Evropě se první tulipány objevily v císařské botanické zahradě ve Vídni v polovině šestnáctého století. První cibulky dostal správce této zahrady od velvyslance rakouského císaře v Turecku. Tulipány se postupně staly oblíbenými cibulovinami po celé Evropě.

Při návštěvě čáslavské lokality tulipánu planého neboli lesního vlastně putujeme proti proudu času, protože si můžeme prohlédnout prapředky oblíbeného tulipánu zahradního.

Vladimír Havlíček

Je paradoxem, že o existenci Zbyslavské mozaiky, o které se zmiňují geologická a paleontologická skripta u nás i v zahraničí, mnohdy nevědí ani místní obyvatelé. Při prohlídce této rarity dbejme na její ochranu, aby byla zachována i pro příští generace. Ochrana přírody je veřejným zájmem a tedy i zájmem každého z nás.

Vladimír Havlíček

K největšímu rozmachu činnosti došlo v posledním čtvrtině 19. století pod vedením učitele Klimenta Čermáka (1862 – 1917). Další výraznou osobností byl archivář František Škrdle (1888 – 1958). Počátkem 50. let 20. století spolek zanikl. Byl obnoven v roce 1991.

Jeho současným dlouholetým předsedou je profesor Petr Charvát. Nynější činnost spolku se samozřejmě liší od jeho působení v minulosti. Hlavní důraz je kladen na osvětu. Spolek pořádá pravidelné přednášky především o regionální historii a vlastivědné výlety do okolí Čáslavi. Na tradice původní Včely navazuje péčí o památky, například o kostelík svatého Bonifáce v Lochách, který její zásluhou dostal v minulých letech novou střechu.

Pracovní skupina pod vedením Jiřího Starého řadu let zkoumala čáslavské podzemí. Prostřednictvím svého místopředsedy dr. Filipa Velímského spolek pravidelně informuje veřejnost o nejnovějších archeologických výzkumech na území města. V poslední době jsme svou pozornost zaměřili na čáslavský Hrádek, nejstarší centrum osídlení na území města, který bychom ve spolupráci s městem chtěli zkultivovat a vytvořit z něj příjemné místo, kde by obyvatelé našeho města i jeho návštěvníci mohli v sousedství sportovního areálu najít odpočinek i poučení.