Archiv pro rubriku: Historie

Jan Karafiát se narodil před 170 lety, v Čáslavi napsal Broučky.

Před 170 lety se narodil Jan Karafiát, spisovatel, který v Čáslavi napsal slavné a nesmrtelné Broučky.

Jan Karafiát se narodil 4. ledna 1846 v Jimramově na Českomoravské vysočině do staré písmácké rodiny. Základní vzdělání získal v evangelické škole při místním sboru. Od jedenácti let studoval na německém gymnáziu v Litomyšli a v šestnácti letech odešel na studie do německého evangelického gymnázia ve vestfálském Güterslohu. Poté studoval na bohosloveckých fakultách v Berlíně, Bonnu a studia uzavřel ve Vídni. Po skončení studií pracoval rok v Kolíně nad Rýnem v rodině továrníka Langena jako vychovatel. Dále působil jako vikář v Roudnici, odkud odešel na studia do Edinburghu. Po návratu ze Skotska vyučoval v Evangelickém učitelském semináři v Čáslavi. Poté působil jako farář v Hrubé Lhotě na Valašsku a po dvaceti letech odešel do Prahy, kde se věnoval práci na revizi Bible kralické. Zemřel 31. ledna 1929 v Praze.

Ale pojďme se věnovat jeho pobytu v Čáslavi, kde od roku 1872 do roku 1874 učil náboženství, pedagogiku, didaktiku a češtinu v Evangelickém učitelském semináři. Zároveň zde působil jako spirituál a později jako správce. Rozsah jeho práce byl široký. Zavedl pravidelný duchovní život mezi studenty, organizoval děti do nedělní školy a ve volném čase se věnoval literatuře. V Čáslavi napsal Karafiát povídku Kamarádi podle skutečné události z jeho rodiště. Ale hlavně zde vytvořil ve volných chvílích, kdy zrovna nevyučoval, stěžejní část svých Broučků. Dnes již nezjistíme, jestli vymýšlell dobrodružství z křehkého světa plného fantazie cestou mezi budovou Evangelického semináře na Komenského náměstí a Kasparidesovským domem na Kostelním náměstí, kde bydlel. A nebo při toulkách kolem Podměstského rybníku, či ve Vodrantech, a nebo při posezení na Žižkově náměstí? Nevíme. Jisté je jenom to, že ulice mezi seminářem a domem, kde bydlel a nespočetkrát jí prošel, je dnes na jeho počest pojmenována Karafiátova. V budově učitelského ústavu je dnes sídlo Diakonie a Kasparidesovský dům, pojmenovaný po malíři, čáslavském rodákovi Stanislavu Kasparidesovi, slouží seniorům.

Ale vraťme se k Broučkům, k půvabné a poetické pohádce, která se stala pro svou jednoduchost a prostotu oblíbenou mezi dětmi i dospělými. Autor k vlastnímu vzniku pohádky uvádí: „Věc v mysli už dávno hotovou jsem na procházce lil do formy, večer pak, když chovanci spali, jsem ji v půlhodinkách házel na papír“. Autor popisuje Broučkův život od dětství, přes dospělost až ke smrti, zaměřuje se na vztahy a především na vzájemnou soudržnost rodiny. V díle také vystupují postavy lidí, které jsou postaveny do kontrastu k broučkům. Při psaní Broučků Karafiát záměrně zvolil jazykový styl, který je srozumitelný dětskému čtenáři. Proto v díle použil jednoduchou slovní zásobu, která odpovídá myšlení malého dítěte. Jako zkušený pedagog se dokázal vžít do dětského světa, pochopit a využít znalost psychologie dětí. A právě to dělá tuto půvabnou pohádku o broučcích tak srozumitelnou a nadčasovou pro dětský svět. Až se budeme procházet historickou podzimní Čáslaví mezi Kostelním náměstím a náměstím Komenského, vzpomeňme si, že tudy vedly také kroky faráře, básníka, prozaika a esejisty Jana Karafiáta. To ještě netušil, že ulice se jednou bude jmenovat na jeho počest. Ulice Jana Karafiáta. A není vůbec vyloučené, že na podzimní procházce inspirativní Čáslaví ho napadla tato pasáž z Broučků: „Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zítra, dřív než udeří zima.“

Vladimír Havlíček

Videa:

https://www.youtube.com/watch?v=MRu3p0sMuOY

https://www.youtube.com/watch?v=iUyl66t9WY4

„Čáslavská privilegia“ slaví kulatiny

„Čáslavská privilegia“, to jsou nejstarší zachované listiny nevyčíslitelné hodnoty, které měly vliv na rozvoj královského města Čáslavi. A právě dvě ze čtyř privilegií mají „kulatiny“. 550 a 630 roků od jejich vydání českými králi, to už je pořádný důvod k oslavě a především k jejich připomenutí.

A to měla „Čáslavská privilegia“ namále! Při historicky největším čáslavském požáru v roce 1522 padlo ohni za oběť téměř celé město. V této době byly požáry ve více či méně dřevěných městech běžné, ale tento byl nejtragičtější. A když se osvícení čáslavští radní měli během několika minut rozhodnout, co zachránit, rozhodnutí jednoznačně padlo na privilegia. A díky tomuto prozíravému rozhodnutí si tyto listiny můžeme dodnes prohlížet. Jejich význam pro Čáslav je tak velký, že bychom je mohli srovnat snad jenom s významem korunovačních klenotů pro Českou republiku. A to je důvod, proč jsou uloženy na bezpečném místě, konkrétně ve Státním okresním archivu v Kutné Hoře. Při oslavách 750 výročí založení města Čáslavi byla privilegia na jeden den zapůjčena Městskému muzeu Čáslav. A čáslavské muzeum je za zvýšených bezpečnostních opatření vystavilo ve výstavní síni na náměstí Jana Žižky z Trocnova. Díky vstřícnosti pracovníků archivu a muzea mohl originály privilegií nafotit autor tohoto článku.

A nyní můžeme představit slavné a vzácné „jubilantky“. 630 let slaví listina krále Václava IV. z 11. srpna 1386, která osvobozuje město Čáslav a jeho měšťany na tři léta, počínající nejbližším svátkem svatého Havla, od placení sta kop grošů ročně z královské berně.

550 let slaví listina krále Jiřího z Poděbrad z 1. listopadu 1466, která potvrzuje purkmistrům, radním, přísežným a celé obci města Čáslavi privilegia svých předchůdců, především právo jihlavské a listinu Václava IV. z roku 1398 a privilegia Jana, Karla, Václava, Zikmunda a Ladislava.

A pro úplnost si připomeňme další dvě vystavená privilegia. Tím úplně nejstarším a nejvzácnějším dokumentem je privilegium krále Jana Lucemburského ze 4. srpna 1341, kterým uděluje městu Čáslavi a jeho měšťanům právo trhu. Od tohoto roku se každoročně první neděli po svátku Nanebevzetí Panny Marie, tzn. 15. srpna, konal na čáslavském rynku jarmark. Privilegium je ztvrzeno jezdeckou pečetí na hedvábné žlutozelené šňůře.

Druhým nejstarším dokumentem je listina z 12. listopadu 1359, kterou český král Karel IV. ustanovuje, že prodá-li kdokoli z měšťanů a obyvatel města Čáslavi dům, pole nebo jiný nemovitý majetek, který vzdá na zahájeném soudu před rychtářem, staršími a přísežnými města a nový nabyvatel jej drží rok a den ode dne vzdání, nemůže takový majetkový převod již být nikým napaden. Je stvrzena majestátní císařkou pečetí na pergamenovém proužku.

Připomínejme si naši historii a buďme na ni hrdí. Výročí vydání „Čáslavských privilegií“ se k tomu přímo nabízí. Naši předci si významu privilegií vážili a tyto čtyři listiny opatrovali přes půl tisíciletí jako „oko v hlavě“. A při požárech, nejen při tom největším v roce 1522, pro jejich záchranu neváhali riskovat životy. „Čáslavská privilegia“ ovlivnila životy lidí nejen v Čáslavi, ale v celém regionu. Bez nich by nebyl zdaleka možný rozvoj Čáslavska, k jakému od jejich vydání došlo. Tím, že si připomínáme odkazy našich předků, ukazujeme, že si vážíme jejich práce, skutků a že si také vážíme sami sebe.

Vladimír Havlíček

Před 105 lety byla nalezena tzv. „Čáslavská destička“

Čáslav – 21. listopadu uplynulo 105 roků od nalezení ostatků Jana Žižky v děkanském kostele sv. Petra a Pavla. To je ale známá historie, na kterou jsou Čáslavané patřičně hrdí, my si však připomeneme jinou událost, která následovala po nalezení ostatků. Jedná se o tzv. „Čáslavskou destičku“, jejíž nález bychom dnes označili jako kontroverzní, ovšem v roce 1910 byl pokládán za tragický. Dodnes je tento nález určitým způsobem tabuizován a na rozdíl od historických padělků nazývaných „Rukopis Zelenohorský a Královédvorský“ (falza, která glorifikovala českou historii), se s ním nesetkáme snad v žádné učebnici dějepisu.

Nejdříve se podívejme na historická fakta. Žižkovy ostatky byly podle dochovaných zpráv nejdříve slavnostně pohřbeny v Hradci Králové v chrámu sv. Ducha. Za nejasných okolností byly ale tajně převezeny do Čáslavi a zde pohřbeny v kostele sv. Petra a Pavla. Později byl k poctě pořízen tesaný náhrobek a po nějaké době byly poblíž umístěny údajné relikvie – palcát a kamenný talíř, ze kterého hejtman jídával. Náhrobek byl v roce 1623 na rozkaz kutnohorského mincmistra Viléma z Vřesovic zničen, přičemž v něm ale nebyly nalezeny žádné pozůstatky. Roku 1631 horlivý páter Gramsci v kostele nalezl údajné Žižkovy kosti, dal je veřejně spálit a popel rozptýlit do vzduchu na čáslavském náměstí, aby bylo jasné, že ani ta nejmenší památka nezůstala na tak krutého tyrana.

Při rekonstrukci kostela 21. listopadu 1910 bylo zedníky nalezeno nejdříve několik kostí s kalvou v zazděném výklenku v podvěžní mariánské kapli. Avšak za několik dní byla v téže kapli, avšak v protilehlém výklenku, nalezena zpráva na deskách staré knihy: „Ossa incliti ducis Bohemiae Joannis Žižka in muro aversaris claudestine asservantur“ (Kosti slavného vůdce českého Jana Žižky v protější zdi tajně se chovají). Nález zedníci neprodleně ohlásili na faře i na radnici a do kostela dorazil starosta města, městský archivář a další lidé. Následně z Prahy do Čáslavi přijela archeologická komise Akademie věd. Ředitel Zemského archivu v Praze Vojtěch Nováček, rovněž člen komise, záhy vyděsil čáslavskou radnici. Když si prohlédl onu údajně starobylou cedulku s latinským nápisem, prohlásil: „Pánové, tato destička jest pět dní stará!“ A dále dodal: „Nápis je psaný ocelovým perem a zcela novým inkoustem. Původce nápisu byl člověk, který nemá ani potuchy o latině, natož o historii. Kousek, který neznámý místní patriot provedl, nelze nazvati, leč trestuhodnou hloupostí.“

Jak se později zjistilo, autorem naivního falza na destičce byl místní učitel a c. k. konzervátor V. V. Jeníček. Jeho písmo bylo dokonce soudně zkoumáno a byla zjištěna podobnost s rukopisem na podvržené tabulce. Padělatel psal skutečně ocelovým perem a moderní tuší.

A proč byl nález falešné destičky pokládán za tragédii? Jednoduše. Psal se rok 1910 a do konce Rakouska – Uherska bylo ještě osm roků. Rakouští úředníci nestáli o žádné objevy, které by probouzely vlastenectví, češství. Takže se jim náramně hodila falešná destička, která vrhala špatné světlo na celý objev ostatků. Dobový tisk uvádí: „K Čáslavi se obrátila pozornost celého národa. Radost Čáslavských byla však zkalena, když několik dní po nálezu byla nalezena v téže kapli, avšak v protilehlém výklenku, smutně proslulá destička, na níž neobratný falzátor, chtěje asi obrátiti k nálezu zvýšenou pozornost napsal, že kosti jsou skutečně ostatky slavného husitského vojevůdce.“ Výstižně situaci popsal nestor českého muzejnictví doktor Kliment Čermák: „Byly to dni krásné, avšak vtroušením falsifikátu nemotorného, poškozena skvělá památka našeho národního hrdiny k lítosti všech vlastenců.“ A dále dodává: „Chtěl-li pachatel prospěti věci, nezdařilo se mu to, naopak způsobil, že mnozí, o věci dobře neinformovaní, se počali dívati na nález s jistou nedůvěrou a skepsí.“ Později tuto událost objektivně uzavřel profesor M. Bartoš slovy: „Destička nemá žádného významu, poněvadž byla podstrčena do podvěžní kaple teprve několik dní po nálezu ostatků a nemá tedy s vlastním nálezem naprosto žádné spojitosti.“ Leč zrnko nedůvěry bylo zaseto na dlouhé roky.

A co říci závěrem? Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, říká přísloví. A to přesně platí na případ falešné čáslavské destičky. Učitel V. V. Jeníček byl vzdělaný a oblíbený člověk, řada jeho historických prací je dodnes respektována, což potvrzuje například loňská přednáška „Včely Čáslavské“ o jeho osobě. Avšak ve svém zápalu se v dobré víře pokusil o podvod, který měl nedozírné následky. Buďme však schovívaví k tomuto vlastenci a čáslavskému patriotovi a místo tabuizování tohoto případu si vezměme poučení. A to by mohlo znít: „Nepřikrášlujme historii, nefalšujme historii, pravda si stejně jako potůček najde svojí cestičku.“

Vladimír Havlíček