Čáslav – Před 44 lety zemřel Silvestr Hippmann, dnes již téměř zapomenutý čáslavský skladatele, publicista a právník.

Skladatel se narodil 23. července 1893 v Čáslavi, v rodině pokladníka vrdovského cukrovaru. Po základní škole nastoupil na čáslavské gymnázium, kde patřil k nejlepším žákům. V roce 1907 se celá rodina přestěhovala do dvojobce Vrdy – Bučice a právě zde ho místní farář Jan Limberský přivedl k hudbě. Další vliv na jeho hudební vývoj měl ředitel čáslavského kůru Josef Malý. Po přestěhování do Prahy se stal žákem Adolfa Mikše, v Praze 16. března 1974 zemřel.

Od dvacátých let minulého století doprovázel na klavír Emu Destinovou, psal mnoho hudebních textů, fejetonů a hudebních kritik do různých časopisů. V roce 1940 založil v Čáslavi „Čáslavské hudební středy“ a v témže roce zřídil pod patronací starosty Jana Spáčila „Dusíkův ústav pro výzkum a pěstování české hudební kultury v Čáslavi“. Vliv na jeho další tvorbu mělo přátelství s Bohuslavem Martinů, Jaroslavem Seifertem a Leošem Janáčkem.

Hudební tvorba Hippmanna je rozsáhlá. Komponoval skladby pro klavír, housle, flétnu, violu, violoncello, nechával se ovlivňovat především lidovou tvorbou. Nejvýznamnějším dílem, kterým vyjádřil svůj vztah k rodišti je Čáslavská suita, opus 11 pro dechový kvintet. Cyklus se skládá z těchto částí: Zahradní preludium, V kostelíčku sv. Alžběty, Tatínek zpíval, Pochodem na Kalabousek a Valčík ve Vodrantech.

Hippmann je paradoxně známější v západní Evropě než ve své rodné Čáslavi. Dostat znovu do povědomí tohoto zapomenutého skladatele se s velkým úsilím pokouší čáslavská rodačka Jana Radilová, za což jí patří poděkování. Jana Radilová k tomu dodává: „Velkým potěšením by pro mne bylo, kdyby se tento skladatel a publicista dostal do povědomí publika a jeho díla se opět mohla rozeznít na koncertních pódiích“.

Text Vladimír Havlíček, foto Městské muzeum Čáslav

Čáslav – Tomáš Garrigue Masaryk, první prezident svobodného Československa, obnovitel československé státnosti po téměř třísetletém období v područí Habsburské monarchie, se narodil před 168 lety, 7. března 1850 v Hodoníně.

O prezidentu „Osvoboditeli“ nebo také „tatíčkovi“, jak ho familiárně nazývali naši prarodiče, toho bylo napsáno a řečeno mnoho. A v souvislosti s kulatým výročím vzniku Československa ještě mnoho řečeno bude a je to dobře. My si ale připomeneme Masarykovu návštěvu  Čáslavi, která upadla v zapomnění, pro dobový tisk to ale byla velká senzace.

Tak tedy, prezident navštívil se synem Janem Čáslav 23. září 1922 a byl přivítán starostou Karlem Cibulkou. Po jeho výzvě vyšel na radniční balkon a promluvil k občanům města. Před tím navštívil rodný dům hrdiny zahraničního odboje Bedřicha Havleny v Nové Lhotě, za doprovodu zástupců Československé obce legionářské. V Čáslavi si prezident prohlédl ostatky Jana Žižky z Trocnova, byl si prohlédnout jeho sochu a poté se vydal do hotelu Grand na malé občerstvení.

Z projevu prezidenta Masaryka citujme alespoň několik vět: „Občané a občanky! Přišel jsem do krásného a památného kraje. Ale kraj není památný jen svou půdou, nýbrž hlavně lidmi. To jste vy, kteří na této půdě pracují, myslí a tvoří. Pokračujte v tradicích svých otců a važte si dobyté svobody. Politická svoboda spočívá na mravních základech. Národ, který není v sobě mravný, pevný, politikou samou nemůže býti spasen. Já věřím v budoucnost vašeho kraje. Jsem šťasten, že jsem mezi vámi a že vám mohu slíbiti, co jste slíbili ústy svých mluvčích mně, že svobodu budeme hájiti a brániti až do smrti.“

Po smrti Tomáše Masaryka v dobovém tisku na jeho návštěvu zavzpomínal čáslavský starosta Karel Cibulka: „Vše probíhalo podle programu, jen s návštěvou městského archivu jsem měl starost. Pan ředitel Dlabáček mi odpustí, když to povím dle pravdy. Báli jsme se, rozpovídá-li se o Žižkových kostech, že ho nebude možno zastaviti a překročíme pak minuty určené k návštěvě. Udělal jsem opatření, aby pana ředitele hlídali, a kdyby se trošku rozběhl, aby ho mírným zataháním za šos upozornili, že je čas přestat. Nebylo toho všeho potřebí. Vidím jako dnes presidenta Masaryka, jak několikráte přešel kolem vitriny s lebkou Jana Žižky. Každou chvíli sundal skřipec, usilovně prohlížel vzácnou památku a vyptával se na to, na ono.“

Prezidenta Masaryka dnes vnímáme jako osobu váženou, ale jakoby z dávných časů, vážnou, historickou,  neživotnou. Opak je ale pravdou. Byl to člověk laskavý, veselý, s velkým smyslem pro humor. Jeho projevy jsou aktuální dodnes. Naši současní politici by se od  Tomáše Garrigua Masaryka nejen mohli, ale hlavně měli učit!

Vladimír Havlíček

Čáslav/Koudelov – 11. ledna 2018 uplynulo 75 let od popravy Františka Pavelky, prvního československého výsadkáře, vyslaného z Velké Británie, jemuž se podařilo seskočit v Protektorátu. Pavelkovi po seskoku v Koudelově u Čáslavi pomohli místní zemědělští dělníci František Grad, Antonín Krejčí a František Kalina. Také oni byli zatčeni a popraveni. Připomeňme si jejich odvahu a statečnost.

František Pavelka se narodil 29. listopadu 1920 v Břeclavi. Byl členem Sokola a studentem místního gymnázia, po okupaci začal s odbojovou činností. Po vlně zatýkání gestapem utekl do Francie a po jejím obsazení se dostal do Anglie. Tam se přihlásil k plnění speciálních úkolů v týlu nepřítele. Po výcviku byl vybrán k splnění akce nazvané Percentage. Cílem této akce bylo předat odboji novou radiostanici s náhradními krystaly a následné navázání radiotelegrafického spojení mezi Protektorátem a československým exilovým ústředím v Londýně. Dalším úkolem bylo předat nový šifrovací klíč a spojit se s velením odboje. V důsledku střelby na letadlo, špatného počasí a souhry nešťastných náhod byl výsadek v noci z 3. na 4. října 1941 proveden místo v obci Hradiště u Nasavrk v Koudelově u Čáslavi, tedy o 35 kilometrů dále. Pavelka přesto navázal kontakt s vedoucími představiteli Petičního výboru Věrni zůstaneme na Chrudimsku. Byl vybaven falešnými doklady a přesunul se do Prahy.

Tuto část akce tedy přes počáteční problémy splnil. Spojení s londýnskou centrálou se mu ale navázat nepodařilo. Pavelkovi v noci po seskoku pomohli místní zemědělští dělníci František Grad, Antonín Krejčí a František Kalina. Statečnost těchto koudelovských občanů byla nezměrná. Pomohli parašutistovi, přestože věděli, jaký trest je může potkat. A potkal. Kvůli prozrazení odbojářské sítě se smyčka kolem Pavelky začala utahovat. Po první vlně zatýkání se gestapu nešťastnou náhodou dostal do rukou dopis napsaný odbojáři Františku Buršovi. Burš dopis totiž nezničil a na základě této konspirační chyby byli zatčeni všichni tři pomocníci z Koudelova. Byli mučeni a popraveni. Také Pavelka byl zatčen, převezen do Petschkova paláce a podroben výslechům. Když byl pro gestapo bezcenný, byl vězněn na Pankráci a poté předán soudu v Berlíně, který rozhodl o trestu smrti. František Pavelka byl popraven stětím hlavy na gilotině. Popel byl rozprášen na neznámém místě v okolí Berlína.

Na hrdiny z Koudelova se v minulých desetiletích tak trochu zapomnělo. Je potěšující, že se ale „ledy hnuly“. 11. ledna loňského roku se podařilo uskutečnit v děkanském kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi zádušní mši za Františka Pavelku a jeho spolupracovníky z Koudelova, kterou sloužil P. Mgr. Bohuslav Stařík. Akci inicioval Klub přátel a rodáků města Čáslavi spolu s historikem Vojtěchem Šustkem. Poděkování patří také lidem, kteří ze svých peněz postavili pomníček u Koudelova. A snad se v budoucnu podaří těmto čtyřem hrdinům z operace Percentage udělit čestné občanství Čáslavi. Pro mladou generaci by to bylo připomenutí, že svoboda není zadarmo, že se za ní musí bojovat. Tak, jak to udělali František Pavelka, František Grad, Antonín Krejčí a František Kalina.

Vladimír Havlíček