Mgr. Filip Velímský, Ph.D. pracuje v Oddělení archeologie pravěku v Kutné Hoře, které spadá pod Archeologický ústav Akademie věd ČR. Vystudoval obor historie na Katedře dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Na stejné katedře absolvoval interní doktorské studium v oboru české a československé dějiny, v jehož rámci zpracoval disertační práci na téma raně středověké osídlení Kutnohorska s přihlédnutím k sídelnímu vývoji centrálního hradiště v Malíně a vývoji vesnického osídlení v Bylanech u Kutné Hory.

Není divu, že kromě členů spolku přišlo na přednášku velké množství posluchačů z řad veřejnosti. Zbytky prastarého hradu se zachovalým podzemím v obci Chlum, nedaleko Zbýšova na Čáslavsku, je lákavé téma. A jméno známého archeologa, který je odborníkem na kutnohorský okres, její atraktivitu jenom umocnilo.

Hrad Chlum je kolébkou rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka. Zakladatelem byl jejich předek Bleh, nebo jeho synové Mstislav, Bun a Sezema. Vladyka Bleh původně sídlil na čáslavském hradě, ale král Přemysl Otakar II. mu roku 1276 daroval oblast, kde poté založil hrad Chlum. Jen pro zajímavost, člen rodu Vilém Slavata z Chlumu byl jedním z místodržících, kteří byli vyhozeni z okna Pražského hradu při defenestraci v roce 1618.

Rozsáhlý hrad byl opevněn příkopem na západní straně. Na zbylých stranách ostrohu byl vybudován násep, který doplňoval slabší přírodní opevnění, protože svahy ostrohu byly poměrně mírné. K hradnímu opevnění náležel i rybník na jihovýchodním úpatí ostrohu, který byl později zrušen.

Především po třicetileté válce místní lidé používali kamení z hradu na stavbu domů, takže se dochovalo pouze torzo paláce. Pod troskami je ovšem poměrně dobře zachovalá část sklepení. Jedná se o trojici sklepních klenutých místností, do kterých se vstupuje nevelkým otvorem, který byl kdysi schodištěm. Sklepy jsou částečně zasekané do skály a jsou vzájemně propojené. V rohu krajní místnosti je asi dva metry hluboká čtverhranná studna, vyhloubená ve skále. Podle doktora Velímského je to ale spíše cisterna vykopaná ve skále, která nemá vlastní pramen, ale je do ní sváděna voda z okolní skály. Ve skále je vyražena štolka, která odvádí přebytečnou vodu.

Každý hrad má svá tajemství. A není tomu jinak ani na hradě Chlum. Podle pověsti je v rozsáhlém sklepení zakopán poklad! Ale rozhodně ho nehledejte, spíše jen obdivujte um a šikovnost našich předků.

A na závěr dvě překvapení. Jednatelka spolku, doktorka Drahomíra Nováková „práskla“, že ještě letos bude v Chlumu nainstalován informační panel. Hlavní zásluhu na jeho vzniku má doktor Velímský. A tím druhým překvapením byly lebky pánů z Chlumu – Blaha a Mstislava, které si měli posluchači přednášky možnost prohlédnout.

Vladimír Havlíček

Utkali se zde vojáci stavovské armády s vojáky císařskými, a to vše v přibližně šestidenním krutém utkání. Armáda Českého království složená z žoldnéřských pluků a zemské hotovosti bojovala s armádou verbovanou vídeňskými Habsburky. Ti se snažili do zimy obsadit Prahu a tím zlomit odpor českých nekatolických stavů, který byl zahájen v květnu defenestrací úředníků z oken Pražského hradu. Při bitvě bylo masivně používáno dělostřelectvo, byly vybudovány polní pevnůstky se sítí okopů, oboustranné výpady a útoky byly mimořádně agresivní. Prvenstvím bylo, že to byla první zákopová válka v historii.

Budeme-li věřit zprávě dobových novin, pak na bojišti zůstalo 1300 císařských a na 500 českých vojáků. Ztráty ale pokračovaly i po vlastní bitvě. Ustupující a značně vyčerpaná císařská armáda se stáhla až k Pelhřimovu. V opevněném ležení se mezi vysílenými vojáky rozšířila úplavice, která si vybírala desítky životů denně. Byl to důsledek nedostatku potravin, obutí a ošacení a také špatné hygieny. Oslabenou císařskou armádu napadalo české vojsko, které jí pronásledovalo. Výsledkem byl ústup do Rakous a částečně do Českých Budějovic, které zůstaly v rukou Habsburků.

Rekonstrukce bitvy byla náročnou akcí, na které se podílelo obrovské množství lidí. Největší díl práce ale odvedli lidé ze Svazku obcí Mikroregion Čáslavsko. Velký kus práce odvedl magistr Aleš Knápek z havlíčkobrodského regionálního muzea. A doslova majstrštykem bylo komentování bitvy doktorem Filipem Velímským. Ale nelze opomenout další desítky dobrovolníků a především vlastních aktérů rekonstrukce, kteří byly z Česka i zahraničí.

Bitva ukázala nejen krásné uniformy, historické zbraně, ale především utrpení. Utrpení, které přináší válka. Ještě před bitvou probíhalo jednání, kdy se zvažovala mírová dohoda. Tehdejší mocní se ale rozhodli pro bitvu, která se protáhla na třicet let. Nepřipomíná to současnou situaci, poučili jsme se z minulostí? Nepoučili. Dnes také celá řada lidí řeší spory válkou. Měli by navštívit nedaleký hřbitov v Bratčicích, kde byly nainstalovány čtyři dřevěné kříže s nerezovými zvony, na nichž jsou vyryty křížky jako vzpomínka na vyhaslé životy a nápisy připomínající čáslavskou bitvu z roku 1618. Na prvním křížku je nápis ,,Válka třicetiletá a hořkost po věky“, na druhém „Zde šly kroky vojáků války třicetileté“, na třetím „Stačí chvilku postát a tiše povzdechnout“ a na posledním je nápis „ Zde šli vojáci, aby přišel mír“.

Vladimír Havlíček

Prof. RNDr. Zdeněk Vlastimil Špinar, CSc. se narodil 4. dubna 1916 v Čáslavi a zemřel 14. srpna 1995 v Prysku u České Kamenice. Byl významným českým paleontologem, proslavil se především jako specialista na fosilní obojživelníky, zejména žáby. Paleontologii obojživelníků a jejich evoluci věnoval celý profesní život.

Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze vychoval několik generací paleontologů se zaměřením nejen na obratlovce, ale i bezobratlé. Spolupracoval s Josefem Augustou a především s akademickým malířem Zdeňkem Burianem. Jejich obrazy dinosaurů a brontosaurů si ze školních lavic pamatujeme snad všichni.

Napsal řadu knih populárně vědeckého zaměření a několik objemných vysokoškolských učebnic. Přispíval do odborných časopisů celého světa. Celý život zůstal čáslavským patriotem a na své rodiště byl náležitě hrdý. Rád se vracel na abiturientské srazy čáslavského gymnázia, které absolvoval před válkou.

Jeho rodný dům v Pražské ulici byl zbourán začátkem sedmdesátých let minulého století, stával zhruba naproti dnešní restaurace Bílá růže. Celý život byl vyznavačem skautingu, toto hnutí formovalo jeho postoje, především vlastenectví.

Zdeněk Špinar byl celosvětově uznávaným odborníkem ve svém oboru. V Čáslavi, ovšem kromě odborné veřejnosti, upadl v zapomnění. Napravme to a vzpomeňme na nejznámnějšího českého „žabaře“ z Čáslavi!

Vladimír Havlíček

Na Štědrý den roku 1872 se ve Zbyslavi v rodině chudého mlynářského dělníka narodil František Lorenc, který již od dětství prokazoval mimořádný talent ke studiu cizích jazyků. Ty se učil především při své každodenní 6 km dlouhé cestě do Čáslavi, kde navštěvoval měšťanskou školu a později i 4 třídy gymnázia. Již při gymnazijní zkoušce v Kolíně prý prokázal mimo jiné znalosti všech slovanských jazyků, řečtiny a latiny, ale překládal v té době i z čínštiny, hebrejštiny a aramejštiny. Jako 18letý nemajetný student vydal v r. 1890 vlastním nákladem v tiskárně tehdejšího pardubického starosty Hoblíka první učebnici mezinárodního jazyka esperanto pro Čechy.

Pro svou činnost mezi sociálně demokratickou mládeží byl pronásledován rakouskouherskou policií a v r. 1893 tajně emigroval do Brazílie, kde prožil v nelehkých podmínkách zbytek svého života (zemřel v r. 1957). Tam působil jako ředitel školy, spisovatel duchovní literatury, překladatel – polyglot, léčitel a filantrop. Je dosud neobjasněnou záhadou, jak mohl tak daleko od civilizace mít přístup k tolika informacím a zanechat po sobě tak rozsáhlé dílo. V Brazílii je dosud znám a ctěn, a to nejen mezi esperantisty – jsou po něm pojmenovány ulice, ale např. i nakladatelství Lorenz v Rio de Janeiro, lingvistický institut v Porto Allegre či kulturní dům a knihovna ve městě Dom Feliciano, kde žil.

Ke zmíněné poslední iniciativě se připojila i obec Vrdy, k níž Lorencova rodná Zbyslav nyní administrativně náleží. 8. července se na zaplněném prostranství před místní knihovnou konal slavnostní ceremoniál k uctění slavného rodáka a při této příležitosti odhalení jeho pamětní desky od Zdeňka Myslivce a přejmenování knihovny na Knihovnu Františka Vladimíra Lorence ve Vrdech. Akce probíhala v úzké spolupráci s Českým esperantským svazem. Proto se na ni sjely z celé republiky i téměř čtyři desítky uživatelů tohoto mezinárodního jazyka a ctitelů Lorencova díla, kteří si v rámci doprovodného programu se zájmem prohlédli i památky města Čáslav a obec Zbyslav. Čestným hostem ceremoniálu byla rovněž generální konzulka ČR v Brazílii Pavla Havrlíková, která ve svém projevu zmínila, že Lorenc je v Brazílii dosud třetí nejznámější osobností českého původu (po bývalém prezidentu Kubitschekovi a Janu Antonínu Baťovi). Mezi pozdravnými gratulacemi do Vrdů byly i dopisy ze zmíněných institucí z Brazílie, nesoucích Lorencovo jméno.

Součástí programu byly i poutavá přednáška Petra Chrdleho, který v loňském roce ve svém nakladatelství KAVA-PECH vydal o Lorencovi v češtině a esperantu životopisnou knihu od prof. Novobilského, a premiéra promítání brazilského dokumentárního filmu o Lorencovi v českém dabingu. Přednáška i film budou v blízké době zpřístupněny na internetu široké veřejnosti.

S Lorencovým dílem se budou moci návštěvníci obce a knihovny stručně seznámit na stálém výstavním panelu, který připravila kurátorka výstav v Muzeu esperanta ve Svitavách Pavla Dvořáková. Navázaná spolupráce obce Vrdy s českými a brazilskými esperantisty bude i nadále pokračovat za účelem šíření většího povědomí o u nás neprávem zapomenutém zbyslavském géniovi.

PhDr. Pavla Dvořáková

Na druhou stranu, má hospodářský význam, především jako medonosný strom. Do Evropy byl akát (latinsky Robinia pseudoacacia) dovezen počátkem 17. století jako okrasný strom a byl využíván v botanických zahradách, parcích nebo stromořadích. Akátová semena přivezl ze Severní Ameriky do Evropy v roce 1601 francouzský botanik Jean Robin, po něm dostala tato dřevina své latinské jméno. Na našem území byl první akát vysazen roku 1710.

Akát byl dovezen jako medonosný strom, akátový med je jeden z nejlepších a nejléčivějších medů. Čerstvá kůra léčí žaludeční překyselení, květ je jako droga sbírán pro farmaceutické zpracování. Jeho houževnaté dřevo se používá v nábytkářství, ve stavebnictví i jako topivo, jeho výhřevnost je nejvyšší z běžně používaných palivových dřev. Důležitá je také výsadba ve městech, je totiž odolný znečištěnému prostředí. Hlízkové nitrogenní bakterie poutají vzdušný dusík a přeměňují ho na organické formy, které jsou přijatelné pro rostliny. Časem se ovšem ukázalo, že je stromem invazivním, jenž vytlačuje původní flóru a vytváří tak monokulturu.

Ale vraťme se k akátu na Kačině a dejme slovo PhDr. Pavlu Novákovi, CSc. z Národního zemědělského muzea: „Kačinský akát není nejstarší, ale zřejmě nejmohutnější, co do objemu kmene, v ČR. Nemohl být vysazen před rokem 1789, kdy byly na polích položeny základy parku, pravděpodobněji se sem však dostal až s výsadbou akátů koncem 19. století. A mohutný je tak proto, že je to srostlice několika kmínků.“ A pro zajímavost dodává: “ Podobnou srostlici – tentokráte buku, můžete vidět v Pacákových sadech u Vlašského dvora v Kutné Hoře.“ Děkujeme doktoru Novákovi za informace, které získal na zahradnické fakultě Mendlovy univerzity v Brně.

Až budeme u nádherného empírového zámku Kačina obdivovat nejmohutnější trnovník akát v ČR, vzpomeňme si, jak je to vlastně s invazivními vlastnostmi tohoto stromu. Semínky se totiž šířit moc neumí, protože jsou těžká a navíc na obdělávaném poli nebo sečeném trávníku nemají šanci. Šíří se ale dobře prostřednictvím kořenových výmladků, tedy vlků. Tím ale nová lokalita nevznikne. Zkrátka bude růst jenom tam, kde mu to dovolíme. A jedno z takových míst je u zámku Kačina na Kutnohorsku!

Vladimír Havlíček

Ve více než šedesátistránkové publikaci jsou popsány události roku 1918 tak, jak je zaznamenal čáslavský kronikář Emanuel Chramosta. Na každé stránce je minimálně jeden dobový obrázek, zveřejněny jsou také unikátní fotografie z manifestací čáslavských občanů z října 1918. Autentické zápisy a obrazový doprovod dokonale navozuje čáslavskou atmosféru v roce vzniku republiky.

Zdeňka Nezbedová, která publikaci zpracovala, uvádí v předmluvě: „Mohli bychom znovu začít citovat odborné publikace a vytvořit knihu další, podobnou těm, které již v knihovnách najdeme. Mnoho nového bychom ale zřejmě neobjevili. Jak se tedy podívat na tehdejší svět z trochu jiného úhlu?“ A dále vysvětluje: „Čáslav má tu velkou výhodu, že tehdejší kronikář pan Emanuel Chramosta zaznamenal události tohoto roku velmi pečlivě a s mnoha zajímavými detaily. Nahlédněme proto nyní do jeho zápisů, které nás přenesou o sto let zpět. Do zápisů, které v sobě nesou běžný život našich předků, vypovídajících o těžkostech, s nimiž se museli potýkat i obrovské odvaze a odhodlání jim čelit. Odměnou jim byl okamžik, o němž snily již generace před nimi. Vznik samostatného Československého státu, svoboda….“

Brožuru je možné koupit v čáslavském informačním centru za symbolických 22 korun českých. Poděkování za její vznik patří nejen autorce, ale také Pavlu Dočekalovi, Drahomíře Novákové, Janě Vaněčkové, Vojtěchu Nezbedovi a Městskému muzeu a knihovně Čáslav. Čáslavská veřejnost dostala touto publikací ten nejlepší dárek k oslavě výročí vzniku republiky. Je možné, že byl vytvořen precedens a stejným způsobem by mohly vznikat publikace k dalším výročím. A nebo, že by takto byly zpracovány všechny ostatní roky? To už bychom chtěli moc, ale kdo ví….

Přenesme se do října 1918 a nechme mluvit kronikáře Emanuela Chramostu: „Teprve odpoledne došla do Čáslavi telefonická zpráva z Prahy o prohlášení republiky a byly všude vyvěšeny prapory. U Nováků bylo veselo dlouho do noci. Hosté v rozjaření nechali snést bustu císaře Františka Josefa a ji rozbili. Bustu Alžběty zatím nechali, ale k ránu byla i ta rozbita.“ Na dalším místě píše: „Důstojné a sebevědomé chování lidu v prvých chvílích dojemné události budilo radostný pocit. Sňaté orlíčky byly skládány k pomníku Žižkovu, který byl přepásán širokou trikolorou. Všude se jevilo vlastenecké vzrušení a bratrské přátelství.“

Vladimír Havlíček

Vernisáž zahájil autor výstavy doktor Filip Velímský. Poděkoval dalšímu spoluautorovi, kterým je magistr Aleš Knápek z havlíčkobrodského regionálního muzea. Ten je v odborných kruzích pokládán za nejuznávanějšího odborníka na období třicetileté války. Na přípravě výstavy se dále podílely doktorka Drahomíra Nováková a doktorka Jarmila Valentová.

Výstava vznikla s podporou dobrovolného svazku obcí Mikroregion Čáslavsko, města Čáslavi, Středočeského kraje, obcí Horky a Bratčice, Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i., Městského muzea a knihovny Čáslav, Muzejního a vlastivědného spolku „Včely Čáslavské“ a Akademie věd ČR.

První velká bitva třicetileté války se odehrála v těsném sousedství Čáslavi, v prostoru Horek, Potěh a Bratčic. Utkali se zde vojáci stavovské armády s vojáky císařskýmiv několikadenním boji, kdy bylo masivně používáno dělostřelectvo i polní pevnůstky se sítí okopů. Boje těžce postihly i okolní vesnice, které vojáci vypalovali a plenili. Jejich chování, z dnešního pohledu velmi  agresivní, bylo poplatné  své době.

Budeme-li věřit zprávě dobových novin, pak na bojišti zůstalo 1300 císařských a na 500 stavovských vojáků. Ztráty ale pokračovaly i po vlastní bitvě. Ustupující a značně vyčerpaná císařská armáda se stáhla až k Pelhřimovu. V opevněném ležení se mezi vysílenými vojáky rozšířila úplavice, která si vybírala desítky životů denně. Byl to důsledek nedostatku potravin, obutí a ošacení a také špatné hygieny. Oslabenou císařskou armádu napadalo české vojsko, které ji pronásledovalo. Výsledkem byl ústup do Rakous a částečně do Českých Budějovic, které zůstaly v rukou Habsburků.

Povědomí o této bitvě přežívá u místních dodnes. U Bratčic, směrem na Potěhy, stojí kaplička na památku obětem bitvy. V roce 2008 se uskutečnilo na bratčickém hřbitově slavnostní vysvěcení „Pietního parku“ s památníkem na tuto bitvu. Byly zde nainstalovány čtyři dřevěné kříže s nerezovými zvony, na nichž jsou vyryty křížky jako vzpomínka na vyhaslé životy a nápisy připomínající tuto krvavou událost. Na prvním křížku je nápis ,,Válka třicetiletá a hořkost po věky“, na druhém „Zde šly kroky vojáků války třicetileté“, na třetím „Stačí chvilku postát a tiše povzdechnout“ a na posledním je nápis „ Zde šli vojáci, aby přišel mír“.

Vladimír Havlíček

Autorem je Jaroslav Skopal, „fanda“ do historie, renesanční člověk a také aktivní činovník Sokola. Kniha bude obsahovat nejen dosud nezveřejněné informace, které autorovi poskytla Moravcova rodina, ale také velké množství fotografií a vzpomínky generálova synovce Václava Moravce mladšího, který žije v Chotusicích u Čáslavi. Role kmotrů se zhostí generálova vnučka Anita Moravec Gard, která žije ve Spojených státech, dále praneteř Marta Šenkapounová z Chotusic u Čáslavi a primátor města Přerova Vladimír Puchalský.

Na křest jsou zváni nejen Čáslaváci a Čáslavačky, ale všichni milovníci historie. A jestli nemáte čas nebo je Přerov příliš vzdálený? Nevadí, my vám přineseme reportáž, čáslavský hrdina, generál Moravec, si to zaslouží!

Vladimír Havlíček

Životopisné údaje jsou čerpány z knihy „Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945“, z archivu autora, z archivů Jiřího Prchala a Pavla Minaříka, ale především ze sbírek Městského muzea v Čáslavi. Díky laskavosti a vstřícnosti doktorky Drahomíry Novákové z čáslavského muzea tak budou zveřejněny dosud nepublikované fotografie generála Satorieho.

Jan Satorie se narodil 1.6.1894 v obci Podmoky mezi Čáslaví a Golčovem Jeníkovem (často jsou mylně uváděny Podmokly). Narodil se do rodiny drobného rolníka Josefa a jeho manželky Anny, rozené Kaňkové. V letech 1909–1913 byl studentem českého státního učitelského ústavu v Praze, kde odmaturoval. V září téhož roku nastoupil do zaměstnání jako výpomocný učitel na veřejné chlapecké škole v Praze, kde působil do konce roku 1914. Po vypuknutí první světové války byl odveden a zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. zeměbraneckému pluku v Čáslavi. Po vystrojení byl odeslán do školy pro důstojníky v záloze v Nových Benátkách a po jejím absolvování se vrátil zpět ke svému pluku, s nímž odešel jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl do ruského zajetí. Následně byl držen v zajateckých táborech, nejprve v Tambově a od dubna 1916 v Bobrově ve Voroněžské gubernii. Poté se přihlásil do čs. legií v Rusku a v zápětí byl odeslán do důstojnické školy v Borispolu a po jejím ukončení nastoupil službu u 8. čs. střeleckého pluku, kde poté působil až do návratu do vlasti. Zúčastnil se bojů s bolševiky, především obsazení Vladivostoku, dobytí Nikolska Ussurijského, srážek na řece Ussuri, krvavých bojů o Nižní Tagil.

Do svobodné vlasti dorazil po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Kanadu teprve 4.8.1920. V letech 1933 až 39 vykonával funkci velitele pěchotního učiliště. Po Mnichovu odešel do Francie, po bojové a ústupové anabázi divizní pěchoty do Velké Británie. Odtud na podzim roku 1944 odchází do Sovětského svazu, kde byl od ledna 1945 v hodnosti plukovníka velitelem 1. pěší brigády 1. československého armádního sboru. Na návrh košické vlády byl v dubnu 1945 ustanoven zástupcem velitele tohoto sboru, s nímž v květnu 1945 přijel do Prahy. Po válce byl přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky, s tím souvisí povýšení do hodnosti armádního generála.

Do výslužby odešel v roce 1952, zpočátku žil v rodišti své manželky v Habrech v okrese Havlíčkův Brod, odkud se později přestěhoval do Čáslavi. Zde prožil více než dvě následující desetiletí svého života. Bydlel v ulici Nazaret (dříve ulice Pionýrů), naproti dnešnímu sídlu Junáka. Byl jedním z mála armádních generálů v naší republice, jediným, který žil v Čáslavi. Zemřel 6.4.1985 v Praze, do vysokého věku organizoval besedy, především pro mládež. Jan Satorie „mladší“ je někdy omylem zaměňován za Jana Satorieho „staršího“. To byl ale divizní, později brigádní generál, který se narodil 13.5.1887 v Hostovlicích u Čáslavi a zemřel 30.4.1949 v Ostravě. Byl po něm pojmenován 157. záchranný prapor Armády České republiky v Hlučíně. Přestože se narodili nedaleko od sebe, nebyli příbuzní.

Lidskou stránku a schopnost empatie Jana Satorieho si uvědomíme při čtení pamětního listu židovských vojáků ze dne 29.8.1940, zaslaného prezidentovi E. Benešovi. V listu je po náboženské stránce popisována situace ve francouzském Agde. Jednalo se o nesplnění slibu židovským vojákům provádět židovské bohoslužby a slavit židovské svátky. Generál Satorie, přestože byl vyznání římskokatolického, umožni konání pravidelných židovských bohoslužeb v čítárně. Takovéto pochopení pro náboženské potřeby českých a slovenských židovských vojáků nebylo samozřejmé.

Hodnotit poválečné působení Jana Satorieho není jednoduché. Na jedné straně váleční hrdinové, především z východního odboje byli až adorováni, na druhé většina členů západního odboje byla kriminalizována, neprávem zavírána do nejtěžších káznic, mnozí nepřežili. Tento ostudný a nezasloužený osud potkal hlavně vojáky sloužící v Britském královském letectvu (RAF), kde sloužilo za druhé světové války celkem 2402 Čechů a Slováků. Mohl Jan Satorie, který byl až do roku 1952 ve vysokých pozicích, tomuto zabránit? V tvrdém stalinském režimu těžko, vzpomeňme na zinscenovaný monstrproces s údajným „protistátním a spikleneckým centrem“ v čele s Rudolfem Slánským, bylo vyneseno jedenáct trestů smrti. V souvislosti s probíhající kampaní proti sionismu a kosmopolitismu byla celá akce zaměřena výrazně antisemitsky a vzpomeňme, jak Jan Satorie umožnil bohoslužby židovským vojákům ve Francii. Z hrdiny mohl být v okamžiku zrádce národa, vždyť Rudolf Slánský byl do září 1951 generálním tajemníkem KSČ, v listopadu byl označen za spiklence a za rok byl popraven.

V této nelehké době se Jan Satorie snažil alespoň pomoci kamarádům legionářům, v jeho osobní korespondenci v čáslavském muzeu jsou o tom důkazy. Až tragikomicky působí dopis, v kterém ministr národní obrany Alexej Čepička žádá při odchodu do důchodu generála Satorieho o vrácení generálské uniformy, nebo o její zaplacení. Hodnotit působení Jana Satorieho v době normalizce není také jednoznačné. Už se pravděpodobně nedozvíme, jaký měl názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Co si asi myslel o skutečnosti, že potomci našich osvoboditelů z roku 1945 k nám vstoupili v roce 1968 jako okupanti? Nevíme. Rozhodně nepřerušil kontakty s ruskými spolubojovníky z druhé světové války, nebyl k tomu důvod. Generál Satorie byl osobním přítelem prezidenta Ludvíka Svobody, v čáslavském muzeu se zachovaly snímky z jejich setkávání. Jeho poválečné působení může vyznívat kontroverzně, možná byl normalizačním prosovětským režimem využíván k propagandistickým účelům. Není však známo, že by někomu ublížil, naopak pomáhal spolubojovníkům z druhé světové války a dokonce legionářům z války první, to už vyžadovalo osobní odvahu.

Činy Jana Satorieho za první a druhé světové války můžeme označit za hrdinské. Díky jeho statečnosti a statečnosti tisíců dalších vojáků východního, západního a domácího odboje nemluvíme ve střední a východní Evropě dnes německy, ale česky, slovensky, polsky, rusky, ukrajinsky….

Text Vladimír Havlíček, foto Městské muzeum Čáslav

Skladatel se narodil 23. července 1893 v Čáslavi, v rodině pokladníka vrdovského cukrovaru. Po základní škole nastoupil na čáslavské gymnázium, kde patřil k nejlepším žákům. V roce 1907 se celá rodina přestěhovala do dvojobce Vrdy – Bučice a právě zde ho místní farář Jan Limberský přivedl k hudbě. Další vliv na jeho hudební vývoj měl ředitel čáslavského kůru Josef Malý. Po přestěhování do Prahy se stal žákem Adolfa Mikše, v Praze 16. března 1974 zemřel.

Od dvacátých let minulého století doprovázel na klavír Emu Destinovou, psal mnoho hudebních textů, fejetonů a hudebních kritik do různých časopisů. V roce 1940 založil v Čáslavi „Čáslavské hudební středy“ a v témže roce zřídil pod patronací starosty Jana Spáčila „Dusíkův ústav pro výzkum a pěstování české hudební kultury v Čáslavi“. Vliv na jeho další tvorbu mělo přátelství s Bohuslavem Martinů, Jaroslavem Seifertem a Leošem Janáčkem.

Hudební tvorba Hippmanna je rozsáhlá. Komponoval skladby pro klavír, housle, flétnu, violu, violoncello, nechával se ovlivňovat především lidovou tvorbou. Nejvýznamnějším dílem, kterým vyjádřil svůj vztah k rodišti je Čáslavská suita, opus 11 pro dechový kvintet. Cyklus se skládá z těchto částí: Zahradní preludium, V kostelíčku sv. Alžběty, Tatínek zpíval, Pochodem na Kalabousek a Valčík ve Vodrantech.

Hippmann je paradoxně známější v západní Evropě než ve své rodné Čáslavi. Dostat znovu do povědomí tohoto zapomenutého skladatele se s velkým úsilím pokouší čáslavská rodačka Jana Radilová, za což jí patří poděkování. Jana Radilová k tomu dodává: „Velkým potěšením by pro mne bylo, kdyby se tento skladatel a publicista dostal do povědomí publika a jeho díla se opět mohla rozeznít na koncertních pódiích“.

Text Vladimír Havlíček, foto Městské muzeum Čáslav