Archiv autora: Vladimír Havlíček

Jan Satorie, čáslavský armádní generál

6. dubna 2015 jsme si připomněli třicet roků od úmrtí dnes již téměř zapomenutého čáslavského armádního generála, hrdiny Karpatsko – Dukelsko operace, Jana Satorieho. Symbolicky tak můžeme oslavit sedmdesáté výročí od ukončení druhé světové války, největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva.

Životopisné údaje jsou čerpány z knihy „Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945″, z archivu autora, z archivů Jiřího Prchala a Pavla Minaříka, ale především ze sbírek Městského muzea v Čáslavi. Díky laskavosti a vstřícnosti doktorky Drahomíry Novákové z čáslavského muzea tak budou zveřejněny dosud nepublikované fotografie generála Satorieho.

Jan Satorie se narodil 1.6.1894 v obci Podmoky mezi Čáslaví a Golčovem Jeníkovem (často jsou mylně uváděny Podmokly). Narodil se do rodiny drobného rolníka Josefa a jeho manželky Anny, rozené Kaňkové. V letech 1909–1913 byl studentem českého státního učitelského ústavu v Praze, kde odmaturoval. V září téhož roku nastoupil do zaměstnání jako výpomocný učitel na veřejné chlapecké škole v Praze, kde působil do konce roku 1914.

Po vypuknutí první světové války byl odveden a zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. zeměbraneckému pluku v Čáslavi. Po vystrojení byl odeslán do školy pro důstojníky v záloze v Nových Benátkách a po jejím absolvování se vrátil zpět ke svému pluku, s nímž odešel jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl do ruského zajetí. Následně byl držen v zajateckých táborech, nejprve v Tambově a od dubna 1916 v Bobrově ve Voroněžské gubernii. Poté se přihlásil do čs. legií v Rusku a v zápětí byl odeslán do důstojnické školy v Borispolu a po jejím ukončení nastoupil službu u 8. čs. střeleckého pluku, kde poté působil až do návratu do vlasti. Zúčastnil se bojů s bolševiky, především obsazení Vladivostoku, dobytí Nikolska Ussurijského, srážek na řece Ussuri, krvavých bojů o Nižní Tagil. Do svobodné vlasti dorazil po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Kanadu teprve 4.8.1920.

V letech 1933 až 39 vykonával funkci velitele pěchotního učiliště. Po Mnichovu odešel do Francie, po bojové a ústupové anabázi divizní pěchoty do Velké Británie. Odtud na podzim roku 1944 odchází do Sovětského svazu, kde byl od ledna 1945 v hodnosti plukovníka velitelem 1. pěší brigády 1. československého armádního sboru. Na návrh košické vlády byl v dubnu 1945 ustanoven zástupcem velitele tohoto sboru, s nímž v květnu 1945 přijel do Prahy.

Po válce byl přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky, s tím souvisí povýšení do hodnosti armádního generála. Do výslužby odešel v roce 1952, zpočátku žil v rodišti své manželky v Habrech v okrese Havlíčkův Brod, odkud se později přestěhoval do Čáslavi. Zde prožil více než dvě následující desetiletí svého života. Bydlel v ulici Nazaret (dříve ulice Pionýrů), naproti dnešnímu sídlu Junáka. Byl jedním z mála armádních generálů v naší republice, jediným, který žil v Čáslavi. Zemřel 6.4.1985 v Praze, do vysokého věku organizoval besedy, především pro mládež.

Jan Satorie „mladší“ je někdy omylem zaměňován za Jana Satorieho „staršího“. To byl ale divizní, později brigádní generál, který se narodil 13.5.1887 v Hostovlicích u Čáslavi a zemřel 30.4.1949 v Ostravě. Byl po něm pojmenován 157. záchranný prapor Armády České republiky v Hlučíně. Přestože se narodili nedaleko od sebe, nebyli příbuzní.

Lidskou stránku a schopnost empatie Jana Satorieho si uvědomíme při čtení pamětního listu židovských vojáků ze dne 29.8.1940, zaslaného prezidentovi E. Benešovi. V listu je po náboženské stránce popisována situace ve francouzském Agde. Jednalo se o nesplnění slibu židovským vojákům provádět židovské bohoslužby a slavit židovské svátky. Generál Satorie, přestože byl vyznání římskokatolického, umožni konání pravidelných židovských bohoslužeb v čítárně. Takovéto pochopení pro náboženské potřeby českých a slovenských židovských vojáků nebylo samozřejmé.

Hodnotit poválečné působení Jana Satorieho není jednoduché. Na jedné straně váleční hrdinové, především z východního odboje byli až adorováni, na druhé většina členů západního odboje byla kriminalizována, neprávem zavírána do nejtěžších káznic, mnozí nepřežili. Tento ostudný a nezasloužený osud potkal hlavně vojáky sloužící v Britském královském letectvu (RAF), kde sloužilo za druhé světové války celkem 2402 Čechů a Slováků. Mohl Jan Satorie, který byl až do roku 1952 ve vysokých pozicích, tomuto zabránit? V tvrdém stalinském režimu těžko, vzpomeňme na zinscenovaný monstrproces s údajným „protistátním a spikleneckým centrem“ v čele s Rudolfem Slánským, bylo vyneseno jedenáct trestů smrti. V souvislosti s probíhající kampaní proti sionismu a kosmopolitismu byla celá akce zaměřena výrazně antisemitsky a vzpomeňme, jak Jan Satorie umožnil bohoslužby židovským vojákům ve Francii. Z hrdiny mohl být v okamžiku zrádce národa, vždyť Rudolf Slánský byl do září 1951 generálním tajemníkem KSČ, v listopadu byl označen za spiklence a za rok byl popraven. V této nelehké době se Jan Satorie snažil alespoň pomoci kamarádům legionářům, v jeho osobní korespondenci v čáslavském muzeu jsou o tom důkazy. Až tragikomicky působí dopis, v kterém ministr národní obrany Alexej Čepička žádá při odchodu do důchodu generála Satorieho o vrácení generálské uniformy, nebo o její zaplacení.

Hodnotit působení Jana Satorieho v době normalizce není také jednoznačné. Už se pravděpodobně nedozvíme, jaký měl názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Co si asi myslel o skutečnosti, že potomci našich osvoboditelů z roku 1945 k nám vstoupili v roce 1968 jako okupanti? Nevíme. Rozhodně nepřerušil kontakty s ruskými spolubojovníky z druhé světové války, nebyl k tomu důvod.

Generál Satorie byl osobním přítelem prezidenta Ludvíka Svobody, v čáslavském muzeu se zachovaly snímky z jejich setkávání. Jeho poválečné působení může vyznívat kontroverzně, možná byl normalizačním prosovětským režimem využíván k propagandistickým účelům. Není však známo, že by někomu ublížil, naopak pomáhal spolubojovníkům z druhé světové války a dokonce legionářům z války první, to už vyžadovalo osobní odvahu. Činy Jana Satorieho za první a druhé světové války můžeme označit za hrdinské. Díky jeho statečnosti a statečnosti tisíců dalších vojáků východního, západního a domácího odboje nemluvíme ve střední a východní Evropě německy, ale česky, slovensky, polsky, rusky, ukrajinsky …….

Vladimír Havlíček

Novinář Stanislav Motl přednášel v Čáslavi

Městské muzeum a knihovna Čáslav s podporou města Čáslavi zorganizovali setkání s novinářem, publicistou a televizním reportérem Stanislavem Motlem na téma „Čekání na smrt“.

„Vypadá to, že je to téma morbidní, téma smutný, ale ono je to svým způsobem téma optimistický, protože v této době, kdy má člověk pocit, že tady nic nefunguje, máme z čeho čerpat, protože příběh, který vám promítnu je o skutečných vlastencích, kteří nasadili život za tuto zemi“, prohlásil Stanislav Motl. V krátkém filmu Stanislav Motl zaznamenal výpověď pana Bořivoje Bartončíka, vězně odsouzeného za protifašistický a protinacistický odboj k trestu smrti. Snad jen zázrakem se stal jedním z mála odsouzených, který se dočkal konce války. S jeho pomocí Stanislav Motl na toto téma napsal také knihu, pro budoucí generace tak zůstalo zachováno svědectví o hrůzách nacistické okupace.

Stanislav Motl se narodil roku 1952 v Ústí nad Orlicí, vystudoval střední ekonomickou školu, poté Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Dlouhodobě se zabývá historickou publicistikou, především z období druhé světové války. Jeho tvorba zahrnuje široké spektrum námětů od kriminalistického žánru, přes autentické zážitky válečného reportéra, až k zážitkům, které zažil při extrémních sportech. Věnuje se pedagogické, přednáškové a badatelské činnosti, je nositelem celosvětové ceny The AIB International Media Excellence Awards, která je považována za „rozhlasového Oskara“. Dále obdržel mimo jiné cenu festivalu česko-německo-židovské kultury Devět bran a cenu E. E. Kische.

Na zrůdnosti fašistického a nacistického režimu se shodneme všichni, Stanislav Motl se ale snaží vidět tyto režimy „zevnitř“, zajímá ho fungování justice za protektorátu, pocity odsouzených, ale také třeba soudců, prokurátorů nebo dokonce katů. Jeho velkou předností je, že historické události, jejich příčiny a důsledky, ale především lidi s jejich konáním a jednáním, nevidí černobíle. Je jedním z mála publicistů, kteří vyhledávají oběti fašismu a nacismu, ale také jejich věznitele nebo jejich potomky a zamýšlejí se nad příčinami jejich chování a jednání. Jejich autentické výpovědi dokumentuje prostřednictvím knih, televizních a rozhlasových dokumentů.

A optimistická slova Stanislava Motla na závěr: „Pořád si myslím, že v tomto národě, když o něco půjde, tak se zase objeví lidi, kteří budou schopni nasadit život za tuto zemi.“

Vladimír Havlíček

„Čáslav za I. světové války“

Městské muzeum a knihovna Čáslav zorganizovali Muzejní noc pod názvem „Válka v muzeu“ v budově muzea v Husově ulici. Současně byla vernisáží zahájena výstava „Čáslav za I. světové války“. Výstava byla věnována stému výročí vypuknutí první světové války. Význam této války, nazývané „Velká“ je opomíjen, je ve stínu druhé světové války. Přitom jeden z důsledků tohoto celosvětového konfliktu byl vznik samostatného a svobodného Československa v roce 1918. Vernisáž zahájil Jiří Žaloudek, poté na dotazy odpovídal odborník na vojenskou historii major ve výslužbě Milan Lehečka. Zájem vzbudil pan major v.v. nejen svými odbornými odpověďmi na položené otázky, ale také dobovou uniformou, která navodila atmosféru první světové války. O historii války, o založení československých legií a vzniku republiky byl promítán dokumentární film. Na zahradě muzea byly připraveny akce pro děti. Mohly si zastřílet ze vzduchové pušky, házet maketou granátu nebo vyplňovat křížovky. Velký zájem byl o vynikající kotlíkový guláš, který uvařil a podával pan Tomáš Hnátek. Pro návštěvníky byly zpřístupněny veškeré sbírky muzea.

Čáslavská výstava ukázala nesmyslnost války, při které naši dědové a pradědové dokonce bojovali na obou válčících stranách. V průběhu první světové války bylo mobilizováno celkem přes 70 milionů mužů, zahynulo při ní téměř 10 milionů vojáků a 8,5 milionů civilistů. Důvodem k válce se stal atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu. Rakousko – Uhersko poté jako odvetu vyhlásilo válku Srbsku, čímž vyvolalo řetězovou reakci vedoucí k světové válce. Během jednoho měsíce se Evropa ocitla ve válečném konfliktu. Atentát byl ale pouze záminkou, protože politické napětí v Evropě sílilo již dlouho před ním. Po zvěrstvech, které válka přinesla zavládlo přesvědčení, že se lidstvo poučilo, byl to však omyl, za dvacet roků vypukla válka ještě větší a surovější.

Na dobových fotografiích jsme si připomněli nejen zaniklé čáslavské budovy a zákoutí, ale také atmosféru doby. Zaměstnanci čáslavského muzea připravili vernisáž, potažmo výstavu na vysoké kurátorské úrovni, s citem pro detail a historické souvislosti. Všem za to patří poděkování. V dnešní době, kdy se některé kruhy v zahraničí opět snaží vyvolat válku, je každé poukázání na její absurditu chvályhodné.

Vladimír Havlíček