Před 107 lety se v Čáslavi narodil herec výrazných, spíše však malých rolí, Ladislav Gzela.

Ladislav Gzela se narodil 20. února 1907, zemřel 7. dubna 1984 v Praze. Dlouhou dobu se ani nevědělo, kdy herec zemřel. Nakonec se zjistilo, že zemřel 7. dubna 1984 v Praze, ve věku sedmasedmdesáti let. Za sebou má přes osmdesát malých a epizodních, často i anonymních roliček a rolí ve snímcích režisérů Otakara Vávry, Karla Steklého, Martina Friče, Františka Vláčila, Věry Chytilové, Karla Zemana, Oldřicha Lipského, Jiřího Krejčíka, Karla Kachyni, Antonína Kachlíka a dalších.

Jeho jevištní začátky jsou spjaty s brněnskými scénami Dětské divadlo a České národní divadlo. Okupaci strávil v Beskydském divadle a po válce přešel z Kladenského Městského divadla do Burianova souboru D 48, respektive Armádního uměleckého divadla, kde působil až do odchodu na odpočinek. Díky svému charakteristickému zjevu se nejlépe hodil do rolí dělníků a lidiček z nižších sociálních vrstev, různorodých charakterů. Všechny tyto své kreace umocňoval zejména ostře řezaným obličejem, jenž byl ozdoben plnovousem.

Už jeho první film, role nezaměstnaného muže v sociálním dramatu E. F. Buriana Chceme žít, předznamenala typ postav, jaké až do počátku 80. let vytvořil ve více než osmdesáti filmech. Nejčastěji se objevoval v epizodních rolích dělníků a řemeslníků (Případ Dr. Kováře, Olověný chléb, Vlčí jáma, Vyšší princip, Pochodně, Začít znova), hostinských (Můj přítel Fabián, Ztracená stopa, Deváté jméno), trafikantů (Probuzení, Atentát), lesníků (Chlap jako hora, Pověst o stříbrné jedli). Vyzkoušel si i různé vojenské role v historických filmech (Psohlavci, Ztracenci, Proti všem, Bláznova kronika). Naposledy si zahrál starého muže v komedii Věry Chytilové Kalamita. Na obrazovce ho diváci mohli vidět v seriálech Klapzubova jedenáctka a Hříšní lidé Města pražského a ve východoněmeckém Hotel Poland und seine Gäste/Hotel Poland a jeho hosté, ale zahrál si také v televizním filmu Žena pro hrdinu a minisérii Bohemia, můj osud.

V letech 1967 – 1976 pravidelně hostoval v činohře Národního divadla v Praze a ojediněle taky v Divadle E. F. Buriana a v dalších. Hrál v divadelních inscenacích Z jednoho krajíce (Balda), Král Lear (lékař), Figarova svatba (Bazillo), Zlatá kniha lásky (Fjodor), Hra o lásce a smrti (Crapart), Žebrácká opera (Brown), Měšťák šlechticem (učitel šermu), Hrátky s čertem (Belial a Hubert), Don Juan (hrabě Sandris), Rasputin (Tatar), Bílá nemoc (zahraniční profesor), Na pravici Boha otce (starý muž), Maškaráda (hráč a host), Matka Kuráž a její děti (střelec), Boře (metař), Strýčkův sen (služebný), Tvrdohlavá žena (Kohoutek), Zkrocení zlé ženy (modista), Třetí zvonění (velitel hasičů).

S filmem přišel poprvé do styku až po svém příchodu do Prahy a zásluhou E. F. Buriana – v jeho filmu Chceme žít (nezaměstnaný). Z dalších filmů 50. let si uveďme Případ Dr. Kováře (dělník), Anna proletářka (Bouzek), Výstraha (poslanec), Můj přítel Fabián (hostinský), Olověný chléb (dělník Josef), Stříbrný vítr (manžel), Cirkus bude! (divák), Byl jednou jeden král (hrnčíř), Psohlavci (setník), Jan Žižka (voják), Ztraceni (husar), Proti všem (hejtman), Labakan (trhovec), Vlčí jáma (polír), Padělek (člen bandy), O věcech nadpřirozených (muž na policii), Tři přání (člen komise), Romeo, Julie a tma (soused), Mstitel (opilec) nebo Probuzení (trafikant).

Dále byl havířem Kazimourem (První parta), sladovnickým (Dařbuján a Pandrhola), lesníkem (Černá sobota), železničářem (Vyšší princip), vězněm (Přežil jsem svou smrt), průvodčím (Horoucí srdce), prchajícím mužem (Spanilá jízda), hostinským (Deváté jméno), cestujícím (Čintamani & podvodník), hudebníkem (Limonádový Joe aneb koňská opera), trafikantem (Atentát), stráží (Bláznova kronika), Jakubem (Údolí včel), vesničanem (Noc nevěsty), strýčkem (Happy end), malířem (Pražské noci), sluhou (Slasti otce vlasti), chalupníkem (Den sedmý – osmá noc), žebrákem (Kladivo na čarodějnice) i námořníkem (Na kometě).

V 70. a 80. létech se objevil ve snímcích Svatby pana Voka (purkmistr), Velká neznámá (starý slepec), Velikonoční dovolená (strýc), Tajemství velikého vypravěče (zastavárník), Pověst o stříbrné jedli (hajný), Robinsonka (flašinetář), Motiv pro vraždu (vrátný ve svobodárně), Profesoři za školou (myslivec), Osvobození Prahy (stařík na Staroměstském náměstí po osvobození), Náš dědek Josef (myslivec Maděrič), Jeden stříbrný (pan starosta), Bouřlivé víno (host v hostinci), Kalamita (starý muž) nebo Skandál v Gri baru (otrhanec).

Spolupracoval rovněž s rozhlasem a televizí (inscenace Žena pro hrdinu a seriály Klapzubova jedenáctka a Hříšní lidé města pražského) a několikrát také s východoněmeckou filmovou a televizní produkcí (Beethoven / Beethoven – Tage aus einem leben nebo Bohemia, můj osud).

Přestože byl Ladislav Gzela herec epizodních rolí, patří neodmyslitelně k naší kultuře, k našemu divadlu a filmu a stojí za to si připomenout jeho dílo, na které Čáslaváci rozhodně nezapomenou.

Vladimír Havlíček

3. července 2013 uplynulo 120 let od narození dnes již téměř zapomenutého skladatele, publicisty a právníka Silvestra Hippmanna. Skladatel se narodil v roce 1893 v Čáslavi, v rodině pokladníka vrdovského cukrovaru. Po základní škole nastoupil na čáslavské gymnázium, kde patřil k nejlepším žákům. V roce 1907 se celá rodina přestěhovala do dvojobce Vrdy – Bučice a právě zde ho místní farář Jan Limberský přivedl k hudbě. Další vliv na jeho hudební vývoj měl ředitel čáslavského kůru Josef Malý. Po přestěhování do Prahy se stal žákem Adolfa Mikše, v Praze 16. března 1974 zemřel. Od dvacátých let minulého století doprovázel na klavír Emu Destinnovou, psal mnoho hudebních textů, fejetonů a hudebních kritik do různých časopisů. V roce 1940 založil v Čáslavi „Čáslavské hudební středy“ a v témže roce zřídil pod patronací starosty Jana Spáčila „Dusíkův ústav pro výzkum a pěstování české hudební kultury v Čáslavi“.

Vliv na jeho další tvorbu mělo přátelství s Bohuslavem Martinů, Jaroslavem Seifertem a Leošem Janáčkem. Hudební tvorba Hippmanna je rozsáhlá. Komponoval skladby pro klavír, housle, flétnu, violu, violoncello, nechával se ovlivňovat především lidovou tvorbou. Nejvýznamnějším dílem, kterým vyjářil svůj vztah k rodišti je Čáslavská suita, opus 11 pro dechový kvintet. Cyklus se skládá z těchto částí: Zahradní preludium, V kostelíčku sv. Alžběty, Tatínek zpíval, Pochodem na Kalabousek a Valčík ve Vodrantech. Hippmann je paradoxně známější v západní Evropě než ve své rodné Čáslavi.

Dostat znovu do povědomí tohoto zapomenutého skladatele se s velkým úsilím pokouší čáslavská rodačka Jana Radilová, za což jí patří poděkování. Jana Radilová k tomu dodává: „Velkým potěšením by pro mne bylo, kdyby se tento skladatel a publicista dostal do povědomí publika a jeho díla se opět mohla rozeznít na koncertních pódiích“.

 Vladimír Havlíček