Archiv autora: Vladimír Havlíček

Talmberk působí magicky!

Talmberk – Chcete prozkoumat trosky kdysi nádherného gotického hradu a pokochat se krásnou přírodou? Navštivte zříceninu hradu Talmberk na Kutnohorsku!

Dnes již polozřícená válcová věž vypínající se na nevysokém ostrohu nad stejnojmennou vsí, patřící pod obec Samopše, svědčí o někdejším významu a slávě hradu. Hrad Talmberk založil Hroznata z Úžic z moravského rodu Kouniců někdy po roce 1284. Byl totiž purkrabím Pražského hradu a za služby prokazované králi Václavovi II. dostal území severně od řeky Sázavy, kolem Úžic. První písemná zpráva o hradu pochází z roku 1291, kdy došlo k dělení majetku mezi syny Hroznaty. Hrad se statkem tehdy dostal Arnošt, který ho dostavěl.

Dodnes je patrné, že hradní jádro mělo obdélníkový půdorys. Nejvýraznějším pozůstatkem hradu je spodní část velké válcové věže, ta se roku 1933 částečně zřítila. Zbytek byl rozebrán na dnešní úroveň, aby neohrožoval okolní zástavbu. Dále byl snížen fragment zdi palácové budovy. Dodnes stojí zadní část brány, dochovaly se také části obvodových hradeb. K opevnění hradu patřily také parkány na úbočích ostrohu, dnes využité pro zahrady a také zaniklý rybník. Od roku 1533, kdy byl hrad součástí chlumského panství, je již uváděn jako pustý. Kámen z hradu byl částečně použit jako zdroj stavebního materiálu pro okolní domy, některé vznikly přímo mezi jeho zdmi.

Když se podíváme na staré obrazy hradu Talmberk, vyvolává v nás pohled na dnešní torzo smutek. Ale přesto mají návštěvníci pocit, že působí až magicky. Rozhodně ohromí genius loci, kouzlo místa hlubokého zalesněného údolí Talmberského potoka!

Text: Vladimír Havlíček, foto: autor, www.hrady-zriceniny.cz, www.fotohistorie.cz

5-Joann Venuto 1820, zdroj hrady-zriceniny.cz

Profesor Petr Čornej přednášel v Čáslavi o Zikmundovi Lucemburském

Zikmund Lucemburský, to byl název přednášky profesora Petra Čorneje, která se uskutečnila v aule čáslavského Gymnázia. Že vám jméno tohoto panovníka nic neříká? Stačí připomenout jeho přezdívku „liška zrzavá“ či „šelma zrzavá“ a hned je jasné, že se jedná o politika, kterému je přisuzována smrt Jana Husa!

Zikmund Lucemburský byl synem Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Narodil se 14. února 1368 v Norimberku a zemřel 9. prosince 1437 ve Znojmě. A právě letos si připomínáme 580. výročí jeho úmrtí. O tom, že byl významným politikem středověku, svědčí tituly: braniborský markrabě, uherský král, římský král, slezský vévoda a lužický markrabě, moravský markrabě, český král, lombardský král a římský císař. Zikmund byl posledním králem Lucemburského rodu v Čechách. Bojoval o moc s bratrem Václavem IV. a dokonce ho lstivě uvěznil. Zorganizoval čtyři neúspěšná křižácká tažení proti husitům a nechal popravit hejtmana Jana Roháče z Dubé.

Je paradoxem, že právě v Čáslavi se konají vzpomínkové akce na Zikmunda Lucemburského. Přestože město několikrát navštívil, neměl na něj dobré vzpomínky. V Čáslavi se totiž v roce 1421 sešel sněm, který ho jako krále odmítl, na rozdíl od Moravy, Slezska a Lužice. Sněm Zikmundovi vyčetl odtržení Braniborska a Staré Marky od České koruny, tedy zemí, které získal jeho otec, císař Karel IV. Dále mu bylo vytýkáno utrácení a vyvezení klenotů z pražské katedrály, Karlštejna, klášterů a kostelů do zahraničí.

Ale abychom byli objektivní, připomeňme také kladné věci, které přineslo jeho vládnutí. Jeho hlavním zájmem byla reforma církve a reforma Říše, zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií, do šarvátek mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a také organizoval křížovou výpravu, která by pomohla Byzantské říši proti Turkům. Vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a mělo být hrází proti osmanské expanzi. Snažil se vytvořit společenství evropských států, dnes bychom řekli Evropskou unii.

A jaký bychom si mohli udělat závěr z přednášky profesora Čorneje, zorganizované Městským muzeem a knihovnou Čáslav? Zikmund Lucemburský se při prosazování vlastních zájmů řídil heslem, že účel světí prostředky. Stavěl se do role bojovníka za církev, přestože tím křesťanství mnohdy škodil. Zajímavý je rozdíl v jeho vnímání v různých zemích, kde vládnul. V německy mluvících zemích a v Maďarsku je vnímán jako velký politik, zato v Čechách byl nenáviděn. Byl dokonce nazýván „otcem Němců a otčímem Čechů“. A přitom to byl pořád stejný člověk. Je vidět, že historie není černobílá, u Zikmunda to platí dvojnásob.

Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. je jedním z nejoblíbenějších historiků v oblasti českých dějin pozdního středověku a v Čáslavi přednášel již podeváté. Oblibu si získal odbornými znalostmi, ale také poutavým a neformálním přednesem. Přeplněný přednáškový sál čáslavské auly jeho oblíbenost potvrdil. A dobrá zpráva pro „historiechtivé“ Čáslaváky: „Příští rok bude profesor Čornej opět přednášet v Čáslavi!“

Vladimír Havlíček

Doktorka Jana Vaněčková přednášela v Čáslavi o Matouši Ulickém

Jana Vaněčková přednášela na pozvání Muzejního a vlastivědného spolku „Včely Čáslavské“. Přednáška byla věnována Matouši Ulickému, poslednímu čáslavskému kaplanovi podobojí, od jehož mučednické smrti 11. září uplynulo 390 let.

PhDr. Jana Vaněčková ze Státního okresního archivu Kutná Hora pracovala jako historička, muzejní pracovnice a odborná publicistka. Kromě archivnictví se zabývá regionální historií a numismatikou. Akce proběhla ve spolupráci s Městským muzeem a knihovnou Čáslav a posluchači si nemohli přát větší odbornici na uvedené téma, než doktorku Vaněčkovou. Však byl také sál čáslavské knihovny zaplněný do posledního místečka.

Matouš Ulický působil jako kněz podobojí víry v Čáslavi ve dvacátých letech sedmnáctého století. Hlásal myšlenky Jana Husa, což se nelíbilo katolickým hodnostářům. Důsledkem porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře byla rekatolizace a vyhánění utrakvistických kněží. Také Ulický odešel do do exilu, avšak po třech letech se vrátil. Chtěl posílit ve víře stejně smýšlející lidi a také navštívit svou nemocnou manželku v Čáslavi. Skrýval se v okolí Čáslavi, pravděpodobně v Krchlebech. Při jedné návštěvě manželky byl ale zatčen vojáky. Bohužel u něj našli kazatelské provolání k lidu, jehož byl pravděpodobně autorem. A to ho stálo život. Jelikož nepřijal nabídku záchrany života přestoupením na katolickou víru, byl mučen a popraven 11. září 1627 na Stínadlech v Čáslavi. Nejdříve mu kat useknul pravou ruku, kterou podával lidem kalich s krví Kristovou při přijímání, poté hlavu. Následně bylo jeho tělo rozčtvrceno a nabodnuto na čtyři kůly. Hlavu pak přibili na pátý kůl. Ostatky nechali pro výstrahu na kůlech celý rok. Kromě Matouše bylo vyslýcháno a krutě mučeno i několik místních sedláků.

Jeho památku připomíná pomník u kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Má tvar osmibokého sloupu, zdobeného trnovou korunou na členěném podstavci, s hlavicí završenou kalichem. Na místě, kde byl popraven, byl po roce 1989 vztyčen mohutný kříž a čtyři kůly, jako symbol kruté smrti kaplana. Původně byl na tomto místě kříž, ze kterého se zachovala pouze kaplanka s kalichem. Ta je nyní v městském muzeu. Podle domněnek některých badatelů byl vězněn v šatlavě, která byla součástí hradeb. Jedná se o čtverhrannou baštu, dnes je v ní čajovna Diakonie. Podle doktorky Vaněčkové je ale pravděpodobnější, že byl vězněn v druhé čáslavské šatlavě, která se nacházela přímo pod radnicí.

Matouši Ulickému jsme vděčni za záchranu ostatků Jana Žižky z Trocnova. Byl to pravděpodobně on, kdo nechal tajně v roce 1621 nebo 1622 zhotovit ve stěně kaple kostela skrýš a ukrýt do ní hejtmanovy ostatky.

A jaké bychom si mohli vzít poučení ze smrti čáslavského kaplana? Matouš Ulický byl popraven především z důvodu, že byl obviněn z podněcování rebelie. Svou roli také hrála skutečnost, že odmítl rekatolizaci. Když ho vedli na čáslavská Stínadla, začal cestou lidem, kteří přihlíželi, kázat a zpívat. Nikdo ho ale neslyšel, eskorta bušila do bubnů a troubila na trubky, aby jeho slova nebyla slyšet. Není dnes situace obdobná či dokonce stejná? Jsme schopni tolerovat odlišné názory, posloucháme se navzájem?

Vladimír Havlíček